Spark of Hope

Kapitola 2

Překvapeně zamrkám do prudkého světla, které mě probudí. Dobře, nepanikařme, ale tohle je superzlý. V krku mě píchá a každé i jen nepatrné natočení hlavy vystřelí miliony bodavých jehliček po celé délce mé páteře. Zhluboka se nadechnu, než se prudce posadím. O pár chvil později usoudím, že použít metodu strhni-náplast-jedním-tahem, místo pomalu-odhrnuj, nebyl úplně nejlepší nápad. Moje hlava je jako ne centrifuze a před očima mám tmu. Chvíli čekám, než se můj žaludek umoudří a není rozhodnut vyhodit i to málo, co jsem do něj včera dostala. Poté se rozhlédnu kolem. Nikdy jsem tu nebyla, tím jsem si naprosto jistá. Tenhle pokoj je na mě moc nóbl. Ležím na posteli se třemi matracemi a šíleně měkkým polštářem. To určitě mému stavu nepomohlo. Postesknu si po své tvrdé nepohodlné posteli, na které jsem za ten čas už naučila žít. Stěny pokoje jsou světle růžové a okna bez záclon. Venku svítí polední slunce, aspoň předpokládám, že polední, které mě probudilo. Na zdech visí obrazy a fotografie, ale nikoho na nich nepoznávám. Vedle mě stojí noční stolek, na kterém je postavena sklenice s vodou. Může být otrávená? Třeba se rozhodli, že nejsou schopni přijít na to, proč jsem se narodila, a chtějí se mě zbavit! Mám ukrutnou žízeň. Krk mi víc a víc vysychá při pohledu na lákavou tekutinu. Prostě kašlu na to, jestli je otrávená. Aspoň bych umřela při zahánění tý šílený žízně! Natahuju ruku po sklenici, když zaslechnu hlasy za dveřmi pokoje. Prudce sebou fláknu na postel. Moje srdce vypadá, že každou chvíli překoná rychlost světla a na pár vteřin si jsem jistá, že mě bolest z náhlého prudkého pohybu a následná rána do měkké matrace pošle zpět do světa bez myšlenek, ale tak milostivý svět není. Místo toho se mi celé tělo svírá bolestí a já můžu jen hádat, kvůli čemu. Co mi to píchli? Dveře se otevřou a hlasy se stanou srozumitelnými. Pevně stisknu víčka k sobě a dělám, že spím, i když… Kdo by spal v tak debilní poloze, v jaké teď ležím?

„Jsi debil, Liame! Ona je ta nejhlídanější v celé pevnosti a ty mi jí zatáhneš sem? Budou po ní pátrat, ty idiote!“dobře, tenhle hlas je pořádně naštvanej. Nemusím moc dlouho přemýšlet o tom, o kom mluví.

„Neviděli mě, nemůžou mít ani malinkatý podezření, kdo jí unes.“ten hlas mi připadá povědomý, a já ho po chvíli přiřadím k tváři. To je ten chlap, co mě bodnul… Liam! Jeho řeč je dost nejasná, jazyk se mu zamotává, a po větě následuje škytnutí.

„Šel jsi pro ní taky ožralej?!“zavrčí první hlas. Usoudím, že tu jsou jen dva. Oba muži. A já tu ležím naprosto bezmocně na posteli s ukrutnými bolestmi. Skvělý vyhlídky na přežití.

„Nejsem blbej, Aleku.“fajn, takže ten první bude nejspíš Alek. Překvapuje mě, že je můj mozek pořád schopný myslet, vzhledem k bolesti, která mi jím cloumá.

„O tom bych se hádal.“zavrčí Alek. Někdo přechází po místnosti, tam a zpátky. Mám šílenou chuť otevřít oči a moct tak přiřadit Alekovi tvář, ale neudělám to. Ještě nesmějí zjistit, že jsem vzhůru.

„Podívej se na ní, Aleku. Je jí jenom 17…“

„A mě je 20.“přeruší ho Alek. Tak mladej a dovolí si toho tolik k staršímu? Ten kluk musí bejt parádní spratek.

„…a vypadá jak stařena. Ta holka by to moc dlouho nesnesla. Je podvyživená a potřebuje nutně zdravotní péči.“pokračuje bez problému Liam. Jeho slova mi nedávají smysl. Proč mě bodal do krku, když mi teď chce nabízet pomoc? Před tou injekcí mě nic nebolelo.

„Nehodlám přijít o krk jenom proto, že ti jí připomíná. Na to mám až zasraně moc rozumu.“zavrčí Alek. Ozvou se rychlé kroky a potom náraz. Zalapání po dechu a zavrčení.

„Vůbec o ní, kurva, nemluv.“zavrčí Liam. Lehce rozlepím oči, protože teď už prostě nemůžu odolat. Liam má tělo natisknuté na muži, který je nalepený na stěně. Ten muž… Naprosto přijdu o dech. Nikoho tak dokonalého jsem ještě neviděla. Možná je to tím, že s tak mladými lidmi jsem do kontaktu moc často nepřicházela, ale jeho tvář mi připomíná tvář Boha. Jeho oči jsou světle modré, a nenávistně propalují Liama. Vypadají jako kusy ledu, naprosto šíleně chladně. Vlasy má hnědé, ale ta barva je jaksi nepřirozená. Je možný, že se barví? Kvůli stisku, kterým svírá Liamovo triko, má naběhlé svaly na paži. Jeho nos je ostrý, a vráska mezi očima jen dokazuje jeho rozčílení. Nestihnu zavřít oči, když ty jeho sklouznou na mě. Jsem jím až moc očarovaná. Zašklebí se a Liama odstrčí. Vypadá to, že mu to nedělá problém. Když Liam zavrávorá, dojde mi, že je opitý jako cep. Okamžitě mi naskočí husí kůže. Opilí dozorci byli ti nejhorší… Ty svinstva co mi udělali…

„Ale, ale… Princezna se nám probrala.“zavrčí pohrdavě Alek, čímž mě vytrhne z myšlenek. Liam se na mě otočí a usměje se.

„Dobré poledne, Sarah.“

Má jenom 800 slov, ale už jsem potřebovala publikovat další část. :D taky byste na Spark of Hope mohli zapomenout... -_- :D! 

Co říkáte na Aleka? Dobrej idiot, co? :D I když... Liam je tu zase parádní cholerik :D Nejsem s částí spokojená, ale to moc často nebývám :D 

Votujte, broučci! Ať mi uděláte radost, protože jsem marod :// :D A doufám že mi to vydrží do čtvrtka, kdy píšem asi 4 testy! :D

Love u! :33