Spark of Hope

Kapitola 7

Žaludek se mi stahuje nervozitou. Pomalu kráčím za Alekem, zatímco se mi srdce pokouší prorazit díru v hrudníku. Bolí mě břicho, možná nervozitou, možná množstvím jídla, které jsem do sebe při snídani nasoukala, ale to je teď má nejmenší starost. Alekova tvář je bez výrazu, když otevírá bílé dveře a ustupuje, abych mohla vstoupit první. Jeho oči nezabloudí mým směrem, jeho pohled je chladný, upřený do neurčita. Odhodlaně udělám těch pár kroků dovnitř a snažím se nedat najevo překvapení, když spatřím jen Liama a dalšího muže sedět u stolu. Oba se na mě přívětivě usmějí a Liam ukáže na židli před jejich stolem. 

"Příště vám poslíčka dělat nehodlám."zavrčí otráveně Alek a s rukama překříženýma na hrudi se opře o bílou zeď. Naprosto očitě ignoruje mou přítomnost. Přemýšlím, co jsem mu mohla udělat, ale nic mě nenapadá. Muž přede mnou na tváři vyloudí omluvný úsměv a pohodlně se opře do židle. 

"Jsem Frank Hunt a je mi velkou ctí Váš poznat, slečno Sarah."promluví hlubokým, přátelským hlasem. Přikývnu, nevím co bych na to řekla. Je mi zima a zároveň teplo, jeho zkoumavé oči mě pozorně pozorují. 

"Chm... Kde bych měl začít. Omlouvám se, na tohle jsem se připravoval, ale jak váš tu vidím..."polkne a nedokončí větu. Nevím, co dál chtěl říct, ale napadají mě různé konce: konečně věřím, že opravdu vypadáte jako ta stvůra, kterou všichni Caucho popisovali... Jsem v šoku z vaší odporné tváře... Ale ani jedno z toho nezazní, Frank se na pár vteřin odmlčí, než pokračuje úplně odjinud. 

"Vaší situaci sledujeme od vašeho narození, takže jsme dost informovaní. Jste zázrak, Sarah, a je opravdu smutné, že si to Caucho uvědomili."stále se usmívá, ale mě jeho slova zaráží. 

"Věděli jste o mě?"zeptám se pro jistotu, i když se jsem jistá, že jsem předtím neslyšela špatně. Frank se zmateným výrazem přikývne. 

"Proč jste něco neudělali?!"vykřiknu rozhořčeně. Ignoruju hlásek v hlavě, který mě nabádá, abych se posadila, sklopila oči a stala se znovu tichou, poslušnou, služkou - neživý objekt zkoumání. Frank se podívá na Liama, ale ten mu pohled neopětuje. Zaujatě mě pozoruje. Rozčiluje mě.Možná čeká, jestli se zuřivostí nepřeměním v draka... 

"Děláme něco teď, Sarah. Chceme vám pomoct integrovat se do všedního života. Naučíme vás všechno, co budete potřebovat. Umíte číst, Sarah?"zavrtím hlavou a omámeně ho pozoruju.

"Psát?"

"Mluvit jiným jazykem?"

"Ovládat mobilní telefony?"

Jeho otázky nemají konce, ale já mám pocit, jakobych v místnosti ani nebyla. Má hlava automaticky kýve na souhlas, nebo vrtí na zápor, ale mé myšlenky jsou jinde. Chtějí mi pomoct? Učit mě? Proč? 

"Umíte ovládat své síly?"tahle otázka mě vrátí do místnosti. Zavrtím hlavou a vyděšeně sleduju Frankovu pusu. Bude chtít, abych mu předvedla, jak neschopná v tom jsem? Léta udržování mých schopností pod pokličkou na ně nemělo zrovna dobrý vliv. Jednu chvíli nedokážu vytvořit ani jiskru, v další se jiskrami naplní celý místnost... Nechci to tu roskovat. Nechci nikomu ublížit. Ne, že bych mezi Caucho měla možnost své síly zkoušet, ale občas má vůle povolila a propustila jsem tu neklidnou věc uvnitř mě.

"Nezkoušeli vaše schopnosti?"zavrtím hlavou. Frank jen pokýve hlavou.

"Skvělé. Nemusíte se cítit trapně, přesně to jsme očekávali."uklidňuje mě, když skončí s další várkou otázek. Pokyvuju, vrácená do role nemluvící loutky. 

"S výkou bych navrhoval začít už zítra, ať se můžete co nejdřív dostat z tohoto odpudivého místa a začít žít lepší život. Aleku, učební plány a rozvrh bych s tebou rád probral později. Poslední otázka, Sarah, jste tu zatím spokojená? Nechybí vám nic?"zavrtím hlavou a přemýšlím nad jeho slovy. Proč chce s Alekem řešit mou výuku? Nazval tohle místo opravdu odpudivým? O něčem tak krásném, jako je tato izolovaná vila, jsem si nikdy nedovolila ani snít. 

"Skvělé. V tom případě je to z mé strany vše."přikývnu a strnule se postavím. Liam se na mě usměje, než se otočí na Franka a něco mu tichým hlasem rychle říká. Z místnosti odcházím zmatená se zjištěním, že Frankovo oblíbené slovo je "Skvělé." Alek se na mě zamračí, když se kolem něj protahuju ke dveřím. Hodím to za hlavu, má hlava je už tak plná starostí, na Aleka tam místo není, a mířím do jídelny. Předtím jsem tam viděla Vincenta, a jeho přítomnost bych teď uvítala. Uprostřed schodů se mi ovšem zamotá hlava a vrátí slabost, stejná jako včera. Namáhavě dýchám, a jednou rukou se ztěžka chytím zábradlí. Schodiště se se mnou točí, nevím kde je dole a kde nahoře. 

"Jsi v pořádku?"ozve se nade mnou hluboký chraplavý hlas, z kterého mi po celém těle naskočí husí kůže. 

Lidi, Electric Girl má 2K votů :'D Jsem superhappy! :D Škoda, že počet přečtení a votů se u Spark of Hope tak rapidně snížil... :// :D Je to horší? :/ Protože se vážně snažim! :D 

Kdo to na těch schodech asi bude? :D Poradím vám.... Neznáte ho! :D Co si myslíte o Alekovi? -_- Minulou kapitolu, nebo kdy to bylo ( :DDD No tak si to nepamatuju, no! :DD) měl světlou chvilku, a teď už se zase chová jak idiot, nebo je v tom něco víc?? :)) (ale nad tím bych se bejt váma drobet zamyslela, můj mozek není stavěnej na komplikovaný věci, takže to bude spíš ta 1. věc :D)... Plácám tu nesmysly, který stejně nikdo nečte, takže končím :D

Chcete někdo věnování? :')) (Nehlaste se všichni! :D)

Love u all :))