Spark of Hope

Prolog

Točí se mi hlava, přesto znovu zvednu sklenku plnou zlatavé tekutiny k ústům. Whiskey - jaký úžasný přítel pro mé pochmurné dny.

Občas, když to opravdu přeženu, vidím jí. Usmívá se na mě, než přitiskne své rty k těm mým. I když její obraz dokáže mé tělo rozechvět jako harfu zkušené prsty hudebníka, dotyk těch hebkých rtů necítím.

Tyhle chvíle jsou nejhorší, přesto, mě další den ani ukrutná bolest hlavy nedonutí litovat vypité láhve.

Žiju? Ano, ale jak? Má cenu žít, trápit se dny i noci, vyčítat si věci, které byly, i ty co budou, když by stačilo jedno lehké přejetí žiletkou po zápěstí? Jeden jediný řez? Jeden jediný krok do prázdnoty ze střechy domu?

 Bojím se, proto tu zůstávám. Nemám strach ze smrti, i teď jsem spíš mrtvý než živý. Jediné co tu ale mám, a co bych mohl ztratit, je naděje, že se jednou sejdeme v nebi.  Jak by se ale mohl někdo jako já, dostat do nebe?

Nebyla by na mě hrdá. Možná by mě znovu nesnášela. Hnusil bych se jí tolik, jako sobě. Ale tehdy to bylo to jediné, co jsem mohl dělat.

Byla to chyba, chyba provedená se šlechetným úsmyslem. To ale mou vinnu nemírní.

Polknu hořký nápoj a slastně si povzdechnu, když můj mozek dál není schopný myšlenky. Do dveří někdo bez přestání neodbytně buší, přesto že ví, že neotevřu.

S povzdechem opřu hlavu do kožené opěrky křesla a zavřu oči.

Nesnáším se za to, že 13 let mou vzpomínku na ní poznamenalo. Má mysl není schopná vybavit si její obraz tak perfektně, jak bych si přál. Její oči nejsou dost jiskřivé, její rty dost plné… Přesto mě její obraz drží na nohou i ve stavech největšího zoufalství.

Slyším zavrzání a ránu, načež následuje vzteklé nadávání.

„Sakra! Nemůžeš aspoň jednou ty pitomý dveře otevřít?! Nezabilo by tě zvednout svůj zadek a udělat těch pár kroků! Aspoň by se ty dveře nemusely pořád vyměňovat!“skoro se nad jeho slovy usměju. Jen skoro.

„Kdyby je pořád někdo nevyrážel, nemusely by se vyměňovat.“zavrčím na něj, aniž bych otevřel oči. Slyším jeho podrážděné povzdechnutí i nervózní přecházení po místnosti, což mě donutí podívat se na něj. Jindy naprosto klidný teď zatíná ruce v pěsti a zachmuřeně se mračí.

„Něco se stalo.“zamumlá a podívá se na mě s upřímnýma, vyděšenýma očima. 3 vypité sklenky se projeví, když se pokusím zvednout. Se zavrávoráním a zaháněním zvracení se znovu posadím. Pobídnu ho zvednutým obočím k pokračování.

„To musíš vidět.“vyhrkne jen a chce znovu odejít.

„Adriane, víš, že odsud nevycházím, a kvůli tvejm zmatenejm emocím nehodlám začít.“zamrmlám otráveně a protřu si prsty spánky.

„Ty senilní imbecile, nejsou to jen moje pocity, na základně je totální chaos a ty si tu dáváš v klidu do nosu!“chaos? To je celkem normální. Neochotně se pomocí křesla zvednu.

„Jestli to nebude něco, zlomim ti nos.“zamumlám na něj a vyjdu z v pantech zlomených dveří.

…

Od doby, kdy jsem abdikoval z postu velitele, potom co jsem nechal vyvraždit Navitas, už na základně nežiju. Neměl jsem už sílu čelit vzpomínkám, které na mě vyskakovaly na každém rohu. Nebyl jsem tu dlouho. Znovu vidět tu budovu mi nahání husí kůži. Nic se tu nezměnilo. Fajn, kecám, stromy jsou zničené, vypadají jako bez života.

„Přidej, bojim se, co se tam mohlo posrat, zatímco tu s tebou marnim čas.“nadává Adrian přes rameno. Kráčí přede mnou a nijak nekomentuje mé rozpoložení. Hlava se mi slabě motá, ale je lehké to ignorovat. Adrian mi otevře dveře a já ne zrovna nadšeně vejdu dovnitř. Chodbami kráčím se sklopenou hlavou.

„Proč jsme se tam vlastně nepřenesly?!“

„Protože mě to nenapadlo, idiote!“opáčí mi Adrian a zahne do dveří, které jsou přímo vedle nás. Jsem zmatený. Vejdeme do ložnice, z čehož jsem ještě víc v šoku, dokud nespatřím spící ženu, která má vedle sebe položené novorozeně.

„Proč tu jsme Adriane?“kolem postele stojí asi deset lidí, a všichni se podmračeně koukají na dítě.

„Liame, tohle musíš vidět.“zazubí se na mě James, zvedne novorozeně a podá mi ho. Jsem opilej, nevim, jestli je nejlepší nápad dávat mi dítě. Podívám se na miminko ve své náruči a zalapám po dechu. Je to holčička s očima modrýma jako nebe.

„Není to trochu…“

„Nenormální?“doplní mě vesele James. Ostatní, jak si stačím všimnout, tak šťastní nejsou. Dívají se na dítě nedůvěřivě, jakoby se ho… báli?

„Koukni se tomu na vlasy.“zavrčí nepříjemně Cedrik. Jemně odhrnu čepičku, co má děťátko na hlavě a překvapeně zamrkám.

„Je to modrá, nebo mám zákal?!“zeptám se překvapeně. 

Ježíííííííš :D Já jsem tak šíleně happy :D hrozně se těším na ten druhej díl :D Doufám, že nikomu ten časovej posun úplně neublíží, protože to by mě vážně mrzelo, nechci o vás přijít! :D Doufám, že jste všichnin uhodli, z koho pohledu to je! :D 

Všechny vás zbožňuju a voty mě samozřejmě potěšej! :))