Spark of Hope

Kapitola 10

Pořád mě drží a pocit, že se rozpadnu na milion šťastně poletujících třpytek sílí, čím těsněji se k sobě tiskneme. Nedokážu vnímat nic, nevím, jestli mám pusu otevřenou ani kde jsme. Vnímám jen jeho teplé tělo, které tak skvěle pasuje k tomu mému.

Ve chvíli, kdy jsou jeho rty jen chloupek od těch mých, se vyděšeně odtáhne a pustí mě. S ránou dopadnu na zadek a bolestně vykviknu. Teprve potom zaslechnu hlasy na chodbě za dveřmi. Minou moje dveře a pokračují dál, přesto je s Alecem pozorně posloucháme, dokud neutichne i jejich ozvěna. Když se konečně odvážím rudá rozpaky zvednout ze země a podívat se na Aleca, spatřím ho u dveří s rukama na klice. Otočí se, jeho oči plné nenávisti. Moje srdce pulzuje strachem i touhou po nepoznaném.

"Tohle se nestalo."zmateně zavrtí hlavou, jakoby tomu sám nevěřil.

"Až se uklidníš, přijď za mnou, nerad bych, aby ses na mě zase vrhla."procedí skrz zuby a odejde. Brada mi klesne až k břichu. Já jsem se na něj vrhla? To on byl ten kdo mě začal osahávat!

Chvíli ještě rozzuřeně dupu po místnosti, než vyjdu na chodbu. Alec stojí zase opřený o zeď, v ruce mobil a něco do něj zuřivě datluje. Postavím se před něj, ale on mou přítomnost ignoruje. Teprve když si odkašlu, podívá se na mě.

"Můžeme jít?"zeptám se nervózně. Protočí oči a otráveně schová mobil do kapsy. Neřekne ani slovo a vydá se doleva, chodbou pryč. Rychle ho následuju. Nejdeme daleko, Alec zastaví asi po minutě před velikými dveřmi, které následně otevře. V nose mě zaštípe vůně starých knih a rozpačitě se zachvěju. Neumím číst, co tu budu dělat? Následuju ho k obřímu stolu, a sedám si na židli, na kterou mi ukáže. Stůl vypadá staře, dřevo je tlusté a hodně poškrábané, což mu ale na kráse neubírá. Zvednu hlavu a spatřím černou tabuli, u které Alec stojí.

"Zapomněl jsem křídu, čekej tu, hned přijdu."zmizne dřív než stačím říct bů. Skvělý...Prsty bubnuju do stolu v nepravidelném rytmu a rozhlížím se po knihovně.

"Prosím, pokus se neomdlít, nemám v plánu ti ublížit ani nic takovýho."ozve se za mnou a leknutím málem vyletím z kůže. Poznám ten hlas, moje tělo najednou ožije, mravenčí mi prsty u nohou a otáčím se se zadrženým dechem. Jeho krása mě znovu ohromí, ale zamračím se.

"Pomohlo by, kdyby ses za mnou neplížil jako duch."obviním ho. Jen se zasměje a po chvilkové pauze, ve které vidím, jak sleduje, jestli to se mnou nesekne na zem, si sedne na židli vedle mě.

"Omlouvám se za to, co se stalo minule, nenapadlo mě, že bys mohla takhle zareagovat...Teda.. Hodně holek mi omdlívá u nohou ale..."pousměju se, i když podstatu jeho vtipu nechápu. Je atraktivní, pokud vím, co to znamená, ale proč by kvůli tomu někdo omdlíval?

"Neměl jsem možnost představit se, já jsem Ian."natáhne ke mě ruku a já mu jí s obavami stisknu. Motýli se mi rozletí v břiše, když se dotkneme. 

"Sarah."šeptnu a pouštím jeho ruku. Ian mě pozoruje s povytaženým obočím, když svou ruku pokládá na stůl.

"Já vím. Každý tady to ví."super, nežádanou pozornost a ještě víc zkoumavých pohledů "potřebuju". 

"Co tu děláš?"pohodlně se opře do židle a já lituju toho, že ještě není na odchodu. S nadějí se podívám ke dvěřím, ale Alec nikde. 

"Mám tu mít první hodinu... s Alecem, ale zapomněl si křídu, takže..."větu nechám vyjít do ztracena, protože nevím jak pokračovat. ... sedím a koukám tu na tebe jako vyděšená myš? ... sedím a snažím se o smysluplnou větu i když všechno co chci je utýct hodně daleko, nebo naopak přitisknout se k tobě co nejblíž? Co to se mnou je? Moje hormóny se zbláznily! 

"Blbec."zamumlá si potichu Ian a vzápětí se zářívě usměje. Doufám, že se tvářím dost zmateně, protože teď Iana opravdu nechápu. Jen mávne rukou, tak to nechám být. Nastane trapné ticho a já opravdu škemrám o to, aby se Alec vrátil. 

"Nechceš se se mnou, až skončíš tuhle kravinu s Alecem projít?"navrhne Ian. Můj mozek křičí NENENENENE!, ale hlava mi v tu samou chvíli kýve na souhlas. Co to...?! 

"Skvělé, stavím se pro tebe v pokoji až skončíš s tímhle idiotem... Jé, ahoj Alecu."prudce se otočím a spatřím stát mračícího se Aleca přímo ve dveřích. Na Iana jen kývne a dál ho ignoruje. Přejde k tabuli a otočí se na mě. 

"No nic, Saarah, já půjdu, užij si to."když se ke mě nakloní a lehce mě políbí na tvář, málem omdlím. Znovu. Ten pocit z jeho rtů na mé kůži je nepopsatelný. Cítím jak se mi krev hrne do obličeje a vyděšeně se podívám na Aleca. Zatíná ruce v pěst a očima propaluje díry do Ianových zad. Když za sebou Ian zavře dveře, přesune svůj naštvaný pohled na mě. 

"Pokud jsi skončila s líbáním toho kreténa, možná bysme mohli začít."líbáním? Do háje vždyť já si ani nejsem jistá, co to je! Alec nakreslí na tabuli podivný znak a otočí se na mě. Hodí přede mě papír a tužku a znovu se s přísným výrazem narovná. 

"Tohle je a, napiš to tak 50x, pak přejdeme na bé."polknu a uchopím do ruky propisku. Poté, co mi jí Alec milionkrát poupraví tak, abych jí držela podle něj správně, se dám do psaní. Moje první písmenka jsou kostrbatá, ale asi po 20 už vypadají... víc podobně těm Alecovým. Alec mi do toho pořád kecá, vysvětluje mi, jak vysoké má á být, že existuje velké i malé... Nejsem si jistá, jestli se mi budou tyhle vyučovací hodiny líbit. 

Po šíleně dlouhý době je tu nová kapča! Ale můžu vám slíbit, že přes prázdniny se budu snažit přidávat mnohem víc! :D Ian je zajímavej, že? :D A Sarah se zase chová jako děvka... I když pravděpodobně neví, co to děvka je :D Líbila se vám kapitola? :) Za každý vote budu skákat až do stropu! :D 

Dneska jsem byla u kadeřnice a vypadám fakt děsně :D :'((( Měla bych se aspoň na poslední týden školy hodit marod, protože si nemyslím, že bych někam mohla jít, aniž by lidi vyděšeně křišeli a malý děti si ukazovaly a volaly "Čarodějnice!!!" :D 

No nic... Zbožňuju vás všechny!:) Někdo věnování?)