Spark of Hope

Kapitola 12

Ian se zmateně podrbe na hlavě. 

"Proč to lidi dělaj? Vždyť je to nechutný!"oznamuju mu a prstem ukazuju na ženu v televizi, která se pokouší narvat svůj jazyk hluboko do krku muže před ní. Ten jí, podle mě dost bolestivě, mačká zadek.

"Protože... Jsou k sobě přitahovaní! Jeden druhému připadá atraktivní a..."Ian si zjevně neví rady. Slyším jeho hluboký povzdech, než jemně uchopí mou bradu a natočí můj obličej k tomu svému. Zmateně zamrkám, když zaregistruju, že se ke mě přibližuje.

"Nevyšiluj."zašeptá těsně u mých rtů a vzápětí ty své jemně přitiskne na mé. Zalapám po dechu a nejsem chopna pohybu. Nechutný? Ani omylem. Jeho rty jsou jemné, sladké a mentolové. Připadám si hrozně ochutená, když se po vteřině odtáhne a rozostřeně se na mě podívá. I jen to malé pohlazení jeho rtů mi rozechvělo celé tělo.

"Páni. zašeptám a musím zatnout ruce v pěst, abych ho k sobě nepřitáhla a nevyzkoušela, stejně jako žena v televizi, jazyk na mandlích.

"Jo... Páni."Ian se ode mě odvrátí pohled zpět k tobrazu a víc se k polibku nevyjadřuje. Já se sice také sleduju zmatené pobíhání postaviček přede mnou, ale husí kůže ani svíravý pocit v žaludku mě neopouští.   

La když se ti dva políbí... Co se děje pak?"zeptám se po pěti minutách ticha. Ian si otráveně povzdychne. 

"Měla by sis o tom něco přečíst."zamrmlá. 

"Neumim číst."přesto, že se za to stydím, nesklopím pohled ani neskryju svou tvář. Ian si povzdechne.

"Zapomněl jsem, omlouvám se. Přinesu ti nějaký audionahrávky."mrkne na mě a zvedne se z postele. 

"Za chvíli bude večeře, můžu tě doprovodit?"nadšeně přikývnu, protože se mi tu bloudit nechce. Ian ke mě natáhne ruku a já se jí s radostí chytím. Ani když už pevně stojím na nohách mou ruku nepouští, a jen mě jemně táhne ven. V jídelně pro mě odnouvá židli a já si na ní rozpačitě sedám. Když zvednu pohled, spatřím Aleka s rukou kolem Katiných ramen ale vražedným pohledem mířícím Ianovým směrem. Co to...?

...

Měsíc na pevnosti utekl jako voda. Ian mi nahrávky donesl, tak jak slíbil, ale už si je se mnou neposlechl. Hned další den odjel na další místo, kde se Navitas schovávají.

Necítila jsem se sama, často se kolem mě motala Kate, lakovala mi nehty, ukazovala složité účesy a zasvětila mě do kouzla make-upu. Byla skvělá, vtipná a úžasná.

Taky mě seznámila se svým mladším bratrem Alfonsem, který byl věkově stejně jako já. Ošklivý, obrýlený, ale extrémně přátelský klučina se mnou trávil většinu času.

Alekovi se podařilo naučit mě číst i psát, ale stejně jsem hodiny s ním nesnášela. Věčně byl protivný, zlý a za každou chybku se na mě díval jako na největšího idiota. Kretén.

Liam často vyhledával mou společnost, bral mě na výlety do lesů, které jsem milovala. I na svůj věk ovšem nasadil vražedné tempo, a já na konci měla co dělat, abych mu stačilo, ba i abych se do cíle naší cesty doploužila.

Zvykla jsem si na život Navitas, znala jsem tu každého jménem a připadala jsem si... jako doma. Pořád se tu něco dělo, každý víkend se pořádaly turnaje v přátelském bojování, kterých jsem se sice neúčastnila, ale nadšeně (a hodně hlasitě) jsem fandila Alfonsovi s Kate. Pomáhala jsem v kuchyni, i všude tam, kde bylo potřeba. Ostatní se se mnou začali bavit tak, že jsem si nepřipadala jako podivný vědátorský objekt zkoumání.