27. Neměl jsem to dělat

6.4K 170 23
                                    

Právě všichni nastupujeme do autobusu. Nemůžu uvěřit, že už jedeme domů. Ten týden utekl strašně rychle.

Ema si samozřejmě opět sedla k Jasonovi, i když jsem jí prosila, ať si sedne ke mě.

Nastoupila jsem do autobusu a rozhlížela se, kam bych si mohla sednout.

Opět bylo místo u těch tří, jako když jsme sem jeli.
Podívala jsem se na Jacka, ale ten se na mě ani jednou nepodíval. Byl otočený k oknu a na druhém sedadle měl položený batoh. Tak nějak jsem od něj cítila, že nechce, abych si k němu sedla, a tak jsem si musela vybrat mezi tím klukem, co by mi celou cestu vyprávěl o učení a tak nebo tou holkou, která mě nenávidí. Zvolila jsem toho kluka, a tak jsem si k němu sedla.

„ahoj, těšíš se zítra do školy? Já jo" řekl a popostrčil si brýle.
Povzdechla jsem si a uvědomila, že tohle bude dlouhá cesta.

Když jsme konečně dojeli, tak jsem byla opravdu ráda. Ten kluk opravdu celou cestu mluvil jen o chemii, fyzice a matice.

Vyšla jsem z autobusu a čekala, až vyjde i Ema, abychom mohly jít spolu domů.

Když konečně vyšla a rozloučila se s Jasonem, vyrazily jsme domů.

Doma už na mě čekala máma s obědem. U oběda jsem jí řekla, co jsem v Paříži dělala, kde všude jsme byli. Samozřejmě jsem vynechala ty večírky.

Potom jsem už celý den jenom ležela, připravila se do školy, a pak šla spát.

Do školy jsem šla s velkou nechutí. Jasně, že jsem zkusila mámu přesvědčit, abych byla doma tím, že mi není dobře, ale ta se nachytat nenechala.

Většina lidí ze školy mámu očividně přesvědčili, jak jsem mohla vidět, když jsem přišla do třídy.

„ahoj. Co tak pozdě?" Zeptala se Ema, když jsem si sedla do lavice.

„vůbec se mi dneska nechtělo do školy" řekla jsem a hned na to si zývla.

„mě taky ne. Ale tak nějak to zvládneme" řekla optimisticky, až jsem se divila, jak může mít tak dobrou náladu.

Podívala jsem se dozadu, kde by měl sedět Jack, ale nebyl tam. Nejspíš se mu do školy nechtělo, a tak taky nešel nebo se mi jen jednoduše vyhýbá.

„hej, Rose" zavolal na mě známý hlas, když jsem byla o přestávce u skříňky.

Otočila jsem se a spatřila Mell, jak se ke mě s úsměvem blíží.

„ahoj" řekla jsem a objaly jsme se.

„už jste konečně zpátky" řekla s úsměvem a na to jsem jí přikývla taky s úsměvem.

„hele, nevíš, jestli v tý Paříži Kai s někým nebyl? Víš, jak to myslím" zeptala se, nejspíš doufajíc v to, že s nikým nebyl.

„ne, s nikým tam nebyl. Teda s nikým jsem ho neviděla, ale určitě s nikým nebyl" řekla jsem a viděla, jak se smutně usmála.

„má tě taky rád" řekla jsem, protože jsem nechtěla, aby se dál trápila.

„cože?" Řekla nevěřícně a po tváři se jí rozlil široký úsměv.

„mluvila jsem s ním a říkal, že tě má taky rád" řekla jsem s úsměvem a ona mě hned objala.

„děkuju" řekla a rozutekla se pryč. Já si s úsměvem vyndala ze skříňky učebnice a šla na další hodinu.

Vešla jsem do třídy a překvapil mě Jack, když seděl v lavici.

To jako teď přišel?
Proč?
Kdo by to dělal?

Naše oči se střetly, ale on hned pohled odvrátil, a tak jsem si s povzdechnutím sedla do lavice.

Když byla přestávka na oběd, tak jsme šli všichni na oběd. Překvapivě. Sedla jsem si k Emě, která seděla u stolu společně s Jasonem, Calebem, Kaiem a Mellanie.

Dívala jsem se na Jacka, který právě s táckem procházel jídelnou až někam dozadu, kde si sedl.

Když je Jack někde, mám pořád nutkání se na něj dívat. Co to je?

Asi po deseti minutách Jack vstal, odložil tácek a odešel z jídelny. Rozhodla jsem se jít za ním, a tak jsem vstala a chtěla odejít.

„kam jdeš? Vždyť jsi to ještě nedojedla." Zeptala se nechápavě Mell.

„já už nebudu. Mám dost. Půjdu si připravit učebnice na další hodinu" řekla jsem a bez váhání odešla.

Vyšla jsem z jídelny a spatřila Jacka, jak jde dlouhou uličkou, neznámo kam.

„hej, Jacku!" Zakřičela jsem na něj, aby se zastavil.

Otočil se na mě a povzdechl si.

„proč se mi vyhýbáš?" Zeptala jsem se ho s otázkou v očích, když jsem k němu došla.

„nevyhýbám se ti" řekl a protočil znuděně očima.

„tak proč se na mě ani nepodíváš?" Zeptala jsem se zase já.

„proč bych měl?" Odpověděl mi otázkou. Chytré.

„já nevím. Připadá mi, jako by ses mi vyhýbal od tý doby, co jsme se políbili" řekla jsem a sklopila pohled.

„jo tohle. Ten polibek.. neměl jsem to dělat. Nechci, aby sis dělala zbytečně naděje, takže promiň" řekl a to mě zaskočilo.
Zbytečně naděje? Jak neměl dělat?

„lituješ toho?" Zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala.

„jo, lituju toho, Rose. Nechci, aby sis myslela, že to pro mě něco znamenalo nebo, že by z toho něco mohlo být" řekl a já se cítila opravdu hnusně. Zabolelo to. Zabolelo to, co řekl. Jak to mohl říct potom, co mě políbil?

„tohle jsem si ani nemyslela" řekla jsem a zadržela slzy, které se mi hrnuly do očí.

„tak fajn" řekl a odešel. Vážně teď jen tak odešel? Řekne mi "tak fajn" a odejde?

Nebudu kvůli němu naštvaná ani smutná. Nebudu si z toho nic dělat.
Řekla jsem si a šla ke své skříňce, kde jsem si vzala učebnice a šla počkat na Emu před jídelnu.

„jak dlouho čekáš?" Zeptala se Ema, když vyšla společně s Mell.

„moc dlouho ne" řekla jsem s úsměvem a všechny tři jsme vyrazily do svých učeben na další hodinu.

Naštěstí jsem už dneska neměla společný hodiny s Jackem. Nechtěla jsem ho vidět. Pro něj to nic neznamenalo a pro mě to taky nic znamenat nemůže.

„Dawsonová, pojď sem" zavolal na mě Caleb a já za ním neochotně šla. Už jsem totiž byla na cestě ze školy.

„dlužíš mi. Vzpomínáš si?" Řekl a já protočila očima.

„s čím chceš pomoc?" Zeptala jsem se ho znuděně.

„ne já" řekl a ušklíbl se.
„Kai. Chce, abys mu dneska přivedla Mell k němu domů. Budem tam všichni" řekl a mě to překvapilo.

„dobře. V kolik?" Zeptala jsem se.

„v osm" řekl jednoduše.

„v osm? Calebe, já jdu zítra do školy. Nemůžu tam jít tak pozdě" protestovala jsem.

„Dawsonová, dlužíš mi to, tak se nevymlouvej a přijď i s Mell v osm ke Kaiovi" řekl a já mu na to už nic neřekla a šla rovnou domů.

                  _______________

x moon x

That boyWhere stories live. Discover now