Do you still love me?

• 39 •

Nakonec jsme si všichni čtyři začali povídat a já jsem alespoň na pár hodin mohla zapomenout na to, že právě ležím na nemocničním lůžku a hrozí mi smrt.

Ovšem všechny myšlenky se mi vrátili, když přišla doktorka.

,, Dobrý večer, vážení Rossovi. Jsem doktorka Fiedlerová, ošetřuji Vaši dceru." Řekla a potřásla si s mými rodiči rukou. ,, Přináším Vám informace o operaci, která musí co nejdříve proběhnout. Navrhuji tak zítřek, sedm hodin večer. S dalšími doktory jsme se dohodli na parciální mastektomii, což znamená, že po té, co Vás uspíme, odebereme nádor s částmi okolní tkáně. Pokud vše proběhne v pořádku, čeká vás ještě ozařování prsu. Tohle je prozatím vše, co Vám mohu říct. Za chvíli přijde sestřička s večeří." Řekla.

,, Mohu se na něco zeptat?" Zeptala jsem se.

,, Jistě."

,, Jaká je šance, že to dopadne dobře?"

Doktorka chvilku mlčela. Nevěděla jsem, jestli to je tak zlé, nebo jen neví, co říct.

,, Mizivá." Řekla. ,, Ale my uděláme vše, aby to dopadlo dobře. Zatím."

Odešla. Byla moje naděje. Naděje na to, že bych mohla přežít.

Mamka propukal v hysterický pláč a Cameron mě hladil po vlasech,  zatímco já jsem se utápěla ve vlastních myšlenkách. Do reality mě nakonec přivedl Cameron, jehož slzy mi zmáčeli rameno. Za chvíli by mi měli přivézt jídlo, na které jsem ale neměla ani pomyšlení. Žaludek jsem měla strachy sevřený a jídlo bych určitě hned vyvrátila.

Mamka s taťkou museli odejít, protože mají práci, ale Cameron přesvědčil jednu mladou sestřičku, aby u mě zůstal. Popravdě řečeno, i přes všechnu tu psychickou bolest, kterou mi způsobovalo vědomí toho, že každou chvíli mohu umřít, jsem byla schopna žárlit. Ta mladá sestřička se na něj dívala tak chtivě, že by to viděl i slepý. Když jsem to ale potom řekla Cameronovi, řekl, že se nemusím bát.

Chvíli na to přišla sestřička s večeří, která kupodivu vypadala lákavě, ale ani jsem se jí nedotkla. Místo toho jsem mlčky sledovala scénu před sebou.

Sestřička si až příliš pomalu olízla rty. Fuj. Potom se přiblížila ke Cameronovi, který se na ni opovržlivě díval.

,, Ahoj, co ty tady děláš? Nechtěl bys jít za mnou? Potřebuji s něčím pomoc."

Cameron se už už nadechoval k odpovědi, když v tom jsem ho předběhla. ,, Je tady se mnou, ale rozhodně vám nepůjde pomoc. Potřebuji ho tady já."

Sestřička zalapala po dechu. ,, V-vy nejste jeho sestra?"

,, Ovšem že ne. Je to můj přítel." Řekla jsem asi až moc pyšně, ale pravda byla taková, že jsem se tak právě cítila.

Byla jsem pyšná na to, že zrovna Cameron je můj přítel.

___To Be Continued___