Část 21

439 17 4
                                    

Uběhli tři měsíce. A přesně tak dlouho jsem prince neviděla. Vlastně jsem ani o něm nic nevěděla. Nikdo se o něm nezmínil a já sama jsem se ptát nechtěla. Všechno probíhalo, jakoby taky ani nikdy nebyl. Ze začátku mi to přišlo zvláštní. Později jsem pochopila, že toto sídlo určitě není jediný dům, ve kterém by mohl pobývat. Další možností je výjezd do zahraničí. Vlastně existuje spousta důvodů, proč by byl tak dlouho pryč. Později jsem si na to zvykla a moc nad tím nepřemýšlela. Až do teď.

Poslední dobu jsme plánovali a organizovali nadcházející program korunovačních příprav. Prozatím šlo o základní věci, jako seznam hostů, jídlo, výzdoba a tak podobně. Co přesně to ale bude, jsem se dozvěděla až dnes, kdy mě Marco poslala pro oděv. Jinak se to totiž ani nazvat nedá.

Šlo v podstatě o takový bál. Je to spojené s charitativním účelem. Jednoduše jde o to, že se sejdou všechny důležité rodiny v zemi, důležité osobnosti, přátelé a účastní se plesu v dobových kostýmech. Mají tak šanci ukázat třeba rodinné dědictví, jako šperky nebo i šaty, které se dříve často dědily. Začátek akce je takové malé divadlo pro děti z dětských domovů. Zejména pro tento důvod byl ples původně zorganizován. Bude se vybírat vstupné v dobrovolné výši, jehož částka bude na konci bálu odhalena a následně poslána na konta dětských domovů. Osobně si myslím, že je to dobrý nápad. Člověk se tak na chvíli bude cítit jako v pohádce a ještě za dobrým účelem.

A to je právě ten důvod, proč stojím před nespolehlivější čistírnou oděvů ve městě, spolu s ochrankou. Minulý týden sem Marco dávala rodinné oděvy, které by si královna s princem měli na tuhle akci obléknout. Ale nebyli jen pro ně, Marco říkala, že jich bude víc.

Nelhala. Přiznávám, že kdybych sem jela sama, asi bych nebyla schopná je ani donést do auta. Nejen, že jich bylo asi patnáct, ale byli příšerně těžké. Ovšem to se dalo asi čekat. Jenže jsem si je ani prohlédnout nemohla. Všechny byli schované v neprůhledných vacích.

S úlevným výdechem jsem se usadila do pohodlné sedačky určitě velice drahého auta. Z kabelky jsem automaticky vytáhla telefon a zkontrolovala případné nově příchozí zprávy. Upřímně jsem čekala nějakou od Ronalda. Psal mi každý týden, co nebyl v sídle. Stále jsem se nerozhodla, jestli se přes ten incident v restauraci přenesu. Podle všeho ho to dost mrzelo. Nosil mi květiny, chodil se omlouvat. Ale už jsem se v jeho přítomnosti necítila tak dobře, jako předtím. Sice spolu normálně mluvíme, ale i on poznal, že je to jiné.

Tuším, že všichni co byli poslední dobou nepřítomni, se dnes vrátí. Pochybuju, že by přijeli až v ten plesu. Čeká nás ráno další zkouška, takže by to nebylo úplně vhodné. Třeba už tam budou, až se vrátím. Jistě, že když mluvím o všech, myslím tím hlavně Nolana. Od rána mi vrtá hlavou.

Zbytek cesty jsem strávila dopisováním si s mojí kamarádkou ze školy, která se přestěhovala do zahraničí, kvůli studiu na univerzitě. Nakonec mi oznámila, že se chystá na Vánoce za rodinou, takže se uvidíme. Myslím si, že to bude příjemná změna. Snad aspoň na chvíli přestanu přemýšlet nad tím, jak mi tahle práce dává zabrat.

"Jsme tu, slečno." zvedla jsem hlavu na řidiče, který se na mě od volantu otočil. Vděčně jsem se usmála a uložila telefon zpátky do kabelky. Zastavil hned před vchodem a ještě mi s šaty pomohl, za což jsem mu byla velice vděčná.

"Všechno v pořádku?" zeptala se Marco, jakmile jsme naskládali šaty do její kanceláře.

"Snad ano, nedívala jsem se dovnitř."

"Vypadá to, že ano." nakoukla Marco do vrchního vaku. "Děkuju. Teď bych potřebovala, aby jsi se šla podívat do sálu, jestli už je vše na zítra připraveno."

One Bite of the PrinceМесто, где живут истории. Откройте их для себя