One Bite of the Prince

Část 23

Nic jiného než tlukot mého srdce a jeho zrychlený dech slyšet nebylo. Nedovolila jsem si se pohnout o jediný milimetr. A už vůbec ne, když jsem pocítila, jak se špičkami prstů dotkl mé poraněné kůže. O jeden krok ustoupil a nevím jestli o dýku zakopl nebo ji sám odkopnul, ale odletěla přes celou místnost, což nepříjemně skřípalo o podlahu. Nebyla jsem si vůbec jistá, jak se mám zachovat. Celá jsem zkameněla.

Od zdi jsem ustoupila až ve chvíli, co jsem ho slyšela někam urychleně odejít. Otočila jsem se, abych si všimla, že po něm zbyly jen otevřené dveře, o kterých jsem předtím neměla nejmenší tušení. Rukou jsem si nahmatala ránu na zádech, která naštěstí nebyla moc velká ani hluboká, ale za to dost krvácela. Bolestí jsem zkřivila obličej, jak to bylo nepříjemné.

Snažila jsem si rukama přidržovat šaty na svém místě protože mi sotva držely na ramenou. Téměř celé záda byly rozpárané. A i kdyby šly zašít, moje krev je asi zničila úplně.

Zvedla jsem hlavu k místu, kam odešel. Ze dveří táhnul studený vítr, takže musely vést ven. Bezmyšlenkovitě jsem se rychlejším krokem vydala za ním. Vyšla jsem do neosvětlených zahrad, kde bylo vidět jen díky světlu zevnitř, které jsem dosahovalo skrz okna. Rozhlédla jsem se s tím, že jsem čekala, že už bude dávno pryč. Ostatně jako vždycky. Tentokrát jsem se ale spletla.

Seděl na kamenném květináči, objímal se rukama a konejšivě se houpal ze strany na stranu. Mým tělem zatřáslo, jakmile mi holá záda ovanul vítr. Přešla jsem blíž k němu, abych si byla jistá tím, co vidím.

Nevím, jestli mě nevnímal a nebo jestli mu to bylo jedno. Ale nevšímal si mě a dál cloumal se svým tělem. Slyšela jsem jeho zrychlený dech a občasné zasýpání, nad čímž jsem se musela zamračit. Vypadalo to jako panický záchvat. Který je v téhle situaci i dost možný.

Hlavně nesmím začít panikařit. Rychle jsem se rozhlédla, jestli by tu nebyl někdo, kdo by mi pomohl. V té tmě jsem ale nic neviděla a už jsem skoro byla rozhodnutá vrátit se pro někoho do sálu, když jsme si uvědomila, že jsem skoro nahá. Zoufale jsem k němu sklonila pohled.

"Princi?" oslovila jsem ho, když jsem si k němu podřepla. Nechtěla jsem ho naštvat tím, jak ho oslovím. Jeho odpovědí bylo však jen bolestivé zakňučení. Vážně jsem neměla tušení, co mám dělat. Už jsem se v podobné situaci ocitla, ale u něj je to jiné. Nechci ho momentálně ještě víc naštvat. Naštěstí už alespoň nemá tu dýku.

Když se jeho dýchání zhoršovalo, rozhodla jsem se nějak zakročit. Levou rukou jsem si stále držela šaty, zatímco pravou jsem zvedla a chytla ho za rameno. Opatrně, ale pevně. Po chvíli přestal houpat s tělem, ale dýchání se nezlepšovalo. Proto jsem i svou druhou ruku přesunula ze šatů, které držely jen silou vůle, k němu, ale místo sáhnutí na rameno jsem mu zvedla hlavu. Oči měl vytřeštěné a zarudlé, rty popraskané. Vypadal zlomeně.

"Já-" zachraptěl, ale jeho hlas s ním nespolupracoval, "já ti nechtěl ublížit." nakonec dopověděl. Hned na to se mu spustily slzy. Vyprostil se z mého sevření, překřížil si ruce na kolenou, na které si hlavu položil a nahlas vzlykal. Jen jsem to pozorovala. Nevěděla jsem, jak bych to mohla zastavit.

"Nic to není." řekla jsem tiše ve snaze ho alespoň trochu uklidnit. S trhaným nádechem ke mně zvedl jsou napuchlou tvář.

"Ale tam bylo moc krve a já-"

"Pst," zastavila jsem ho, když začal hystericky mluvit jako malé dítě neskutečně rychle, "nic to není." zopakovala jsem. Chvíli mě pozoroval, jak se jeho dech ustálil a nebyl tolik trhaný. Rychlý byl však pořád dost. Když se uklidnil o malinko víc, najednou se postavil. Nevím jestli jsem se lekla víc toho, že by mohl spadnout a nebo toho, čeho je schopný.