Část 41

391 22 0
                                    

"Děje se něco?" přivítal mě rozespalý hlas.

"To mi řekni ty!" nevědomky jsem zvýšila hlas, ačkoliv jsem to ze začátku neměla v plánu. Vlastně ani sama nevím, proč jsem se rozhodla budit zrovna jeho. Ale na druhou stranu, koho jiného?

"Cože?" nedostatek spánku zvyšoval nechápavost usazenou v jeho hlase. Být na jeho místě, asi bych reagovala stejně.

"Nemohl jsi mi aspoň napsat pitomou zprávu, že odjíždíš?" vyčetla jsem mu, už trochu klidněji. Možná, že jsem s ním jen potřebovala mluvit a tohle byla dokonalá záminka. Navíc kdybych se takhle nenaštvala, asi bych se mu nikdy nepřiznala, jak mě štve, že o sobě nedal vědět. Vždycky je důležité hledat si na věcích něco pozitivního.

"Vážně voláš tak pozdě jen kvůli tomu?" otrávený povzdech mě jen utvrdil v tom, že na mě nemá momentálně náladu. Což mě na jednu stranu naštvalo, ale moje více rozumná stránka se rozhodla se projevit a možná si alespoň trochu uvědomit, že ho budím zbytečně.

"Jo i ne," zakroutila jsem nad sebou hlavou. "jsem naštvaná a tak jsem to konečně potřebovala vypustit." přiznala jsem nakonec.

"Nemohla jsi to vypustit zítra ráno?" z utichajícího hlasu jsem mohla poznat, že nemá daleko od toho, aby znovu usnul. 

"Ty se mě snad snažíš vytočit ještě víc!" neudržela jsem se a přeci jen nechala převzít kontrolu tu naštvanou část mé samé.

"Nesnažím se o nic, Chloe. Jen jsi mě z ničeho nic probudila kvůli něčemu co mohlo počkat na nějakou snesitelnou hodinu! Tak proč děláš scény uprostřed noci?" Evidentně se i on po tomhle mém rozkřiknutí probral skoro do čila. A taky mu nejspíš docházela trpělivost.

"Nedělám scény!" bránila jsem se, ale ve skutečnosti jsem věděla, že přesně tak to je a jen lžu sama sobě.

"Ano, děláš! Jsi hysterická. Vlastně nevím proč by tě mělo zajímat, kde jsem byl." dodal tak nepříjemně, až jsem se vypla v zádech, jakoby mě polil horkou vodou.

"Jenže to mě vážně nezajímá, Nole. Jen mi stačilo napsat, že už se o víkendu neuvidíme, abych na tebe zbytečně nečekala!" i přes to, že mě to ne skutečnosti zajímalo, sama jsem věděla, že to v podstatě není moje věc. Jen jsem jednoduše nedokázala zahnat pocit zklamání, který má na svědomí.

Po krátkém odmlčení nakonec znovu promluvil: "Tys na mě čekala?"

"Jistě že! Řekl jsi, že se uvidíme." protočila jsem očima. Snad nezapomněl svoje vlastní slova.

"Ano, ale bylo to myšleno neurčitě." nad jeho nervózní poznámkou jsem se musela ušklíbnout. Ovšem teď už nevím, jestli ho vinit, že se na mě vykašlal schválně nebo ne.

Konec konců, třeba mě nechtěl vidět. Nebo si potřeboval srovnat věci v hlavě. A nebo jeli na jakousi pánskou jízdu a tam bůhví co dělali. Přesně jako vždycky, vymýšlím všemožně negativní scénáře, které mě ještě víc zneklidňují než kdybych přijala fakt, že se mi prostě neozval.

"Ty jsi vážně nemožnej."

Zase bylo na chvíli ticho a já jen doufala, že za tu chvíli nestačil usnout. Následné zvuky bouchajících věcí mi však potvrdilo, že se spíš konečně probral.

"Mám nápad." vyhrkl najednou úplně jiným tonem, jako bych ho právě vůbec nevytočila.

"Jaký?" nedůvěřivě jsem se optala, zatímco jsem se znovu otočila směrem do temné ulice, abych si mohla být jistá, že se nebude opakovat nepříjemná situace. Dnes už na takové věci opravdu nemám náladu.

One Bite of the PrinceWhere stories live. Discover now