One Bite of the Prince

Část 50

"Uklidni se prosím tě," s bolestnou grimasou jsem si promnula čelo, zatímco moje matka nervózně pochodovala po ordinaci. Její boty nepříjemně klapaly o podlahu a rozhazování rukama jen potvrdilo to, jak rozhozená byla.

"Víš, jakou jsem měla starost?!" prudce se na mě otočila, vypadala dost naštvaně, ale věděla jsem, že není naštvaná na mě. Proto jsem nad ní jen otráveně protočila očima. Už jsem se nadechovala k další výtce, ale jiný hlas mě předběhl.

"Už nemusíte, paní Beckettová. Když záchranáři dorazili na místo, slečna byla při vědomí, jen trochu otřesená. Odnesla si pár stehů, pohmožděnou ruku a podlitiny. Nic, co by se nezahojilo," zahleděla jsem se do tváře staršího doktora, jehož úsměv mě uklidňoval. Stejně jako moji matku.

"Dobře," hluboký nádech, "bude potřebovat něco speciálního?"

"Klidový režim," doktor se na nás nakonec jen usmál a s kývnutím na rozloučenou opustil místnost. Jakmile se za ním zavřeli dveře s malým okénkem, v místnosti se rozlehlo zvláštní ticho.

"Musíme se stavit vyzvednout věci. Auto rovnou odtáhli," posadila se na kraj lehátka, kde jsem seděla a pohladila mě po vlasech.

"Nedělej si starosti. Nic mi není," snažila jsem se ji přesvědčit, ale evidentně to moc nepomáhalo. Přehodila jsem si nohy přes kraj lehátka tak, že jsem nakonec seděla vedle ní, až se naše ramena dotýkali. Neměla jsem boty, a tak mi na holé nohy docela táhlo.

"Já vím, ale mohlo být," povzdechla si a protřela si obličej. Musela kvůli mně odejít z práce a podle jejího skrčeného obočí byla celá tahle situace dost nepříjemná.

"To bude dobrý," přišlo mi úsměvné, že jsem to byla nakonec já, co uklidňovala jí. Ale podle pevného stisku kolem mých ramen jsem usoudila, že to potřebovala víc než já.

Během další hodiny jsem se zařekla, že do nemocnice nevkročím hodně dlouho. Nekonečné papírování, nepříjemné sestřičky, a ještě nepříjemnější další pacienti. Dveřmi jsem prošla s velkou úlevou a zaplula do auta bez vyzvání. S malou zastávkou jsme se konečně dostali domů, kde jsem se šla automaticky zavřít do pokoje. Jednak jsem potřebovala chvíli klidu a taky jsem si všimla nepřijatého telefonu na mém rozbitém telefonu. Sedla jsem si na židli ke stolu a vytočila známé číslo.

"Musím uznat, že si umíš vybrat chvíli, kdy mi zavolat," uchechtla jsem se místo pozdravu, jakmile mi Lou zvedla telefon. Vím, že už je seznámená s tím, co se stalo. Dle máminých slov ji její intuice napověděla, že se něco děje a tak volala přímo mámě, která byla už na cestě do nemocnice.

"Ještě sis nezvykla?" vrátila mi stejným tónem. Slyšela jsem kolem ní hluk a smích lidí, tak jsem předpokládala, že je na cestě z práce. "Jsi v pořádku?"

"Auto není v pořádku. Nevím, jestli si můžu dovolit takovou opravu, Lou. Nechápu, jak jsem ho mohla takhle zdemolovat," povzdechla jsem si, loket opřela o opěrku židle a podložila jsem si s ní hlavu.

"Vážně teď řešíš nějaký pitomý auto?" zvýšila na mě se smíchem hlas. Moc dobře věděla, že kdyby mi něco bylo, asi bych tolik to auto neřešila. Jelikož ale naštěstí nemusím řešit nic jiného, auto mě pěkně štve.

"Je mi fajn," rezignovala jsem nakonec.

"Poslyš, já tě chápu. Ale musíš si uvědomit, že jsi mohla být klidně.." její hlas jsem však vypustila ve chvíli, když se dveře do mého pokoje s hlasitou ráno otevřeli dokořán.

"Co to.." otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy do mého pokoje vběhl rozrušený Nolan v závěsu s mojí matkou, která měla na tváři zděšený výraz. Všechno se to událo tak rychle, že jsem nevěděla, která bije.