One Bite of the Prince

Část 10

Dnes se mi do práce nechtělo mnohem víc než kdy jindy. Potřebovala jsem mluvit s Ronaldem. Nedokážu si tipnout jestli mu princ něco řekl nebo ne. Nemůžu ho nechat si myslet nějakou hloupost. Už od rána jsem tak podivně podrážděná. Měla bych se uklidnit, jinak až na mě někdo promluví, budu hodně nepříjemná. Myslím, že mě ta práce za chvíli psychicky vyčerpá. 

Povzdechla jsem si, když jsem na sebou zavřela dveře od auta. Už po několikáté tohle ráno. Měla bych se začít víc usmívat. Doufám, že pro mě má slečna Marco práci, která mě dostatečně zaměstná. Dneska se potřebuju nějak zabavit.

"Dobré ráno." řekla jsem s ťukáním na otevřené dveře slečny. Je to první den, co je tady opravdu rušno. Všude někdo pobíhá a pokřikuje, všude se válí spousta věcí. Ať už třeba jídla nebo dekoračních materiálů.

"Dobré ráno, Chloe," vykoukla najednou na mě zpoza dveří slečna Marco, "pojďte dál." vyzvala mě a když jsem tak udělala, zavřela za námi dveře. Jaké tu najednou bylo ticho.

"Co se to děje?" zeptala jsem se se smíchem. Celé dolní patro ovládl chaos, což jsem zažila poprvé od doby, co jsem přišla. Vždycky tady byl až skoro mrtvolný klid.

"Jsme trochu ve skluzu. Příští týden měla královna v živém vysílání pozvat občany k přímému přenosu prvního programu," řekla a začala něco zběsile hledat v kartotéce. To takhle šílí skoro týden dopředu? "jenže televize dnes ráno volala, že přijede už dnes."

"Cože?" najednou mi došlo.

"Ano, nepředpokládané. Každopádně i tak to královna potvrdila. Proto je tu takový rachot." vysvětlila v rychlosti. Jen jsem přikývla v pochopení. 

"Můžu nějak pomoct?" zeptala jsem se. Chtěla jsem být trochu nápomocná, abych třeba aspoň někomu zjednodušila práci.

"Možná, že ano," zastavila se najednou ve své práci a prohlédla si mě, "všichni na mě venku čekají až nakážu, jak mají vyzdobit balkon, ze kterého bude královna mluvit. Ale já vážně nestíhám. Myslím, že jsem četla ve vašem životopise, že jste organizovala už nějakou akci," jemně jsem přikývla, "výborně. Mohla by jste tuhle úlohu tedy vzít za mě? Nic složitého. Nějaké květy a jemné barvy. Žádné požadavky nejsou, jen aby to vypadalo elegantně a zároveň slavnostně. Venku vám ukážou, co všechno máme."

"Dobře?" odpověděla jsem nejistě. Takovou práci mám hrozně ráda, jen nevím, jak to tady funguje. Nevím vůbec žádné podrobnosti, abych si to celé mohla představit. No zřejmě budu muset improvizovat.

"Děkuji." řekla, aniž by se mi dál věnovala. Vím, že bych se neměla moc zdržovat, abych vůbec nějak pomohla. Bez zeptání jsem ti tady nechala kabelku a vydala se ven. Mám určitou představu, jak by mohl ten balkon vypadat. Uvidím, s čím budu moct pracovat. Venku bylo asi dvacet lidí. Hned, jakmile jsem otevřela dveře, ke mně všichni stočili pohled. 

"Slečna Marco mě posl-" chtěla jsem doříct hlavní myšlenku, aby věděli, čím mě kdo prověřil. Oni ale byly asi tak rozrušení, že jim to bylo úplně jedno.

"Jakou bar-" "Ne! Nejdřív květiny!" "Ale jak tam pak dáme tu látku?!" "Přestaňte, stejně se nejdřív musí připravit stupínek." začali se překřikovat jeden přes druhého, když se na mě navalili. Dobře, možná v tuhle chvíli mi najednou bylo úzko. Ale já potřebovala, aby mi nejdřív vysvětlili, jak to vlastně bude vypadat.

"Ticho!" vykřikla jsem. Až mě překvapilo jak rázně a je asi taky, protože to pomohlo a všichni přestali mluvit, "Někdo z vás mi přibližte, jaká je organizace. Pak se rozhodne co první." poručila jsem.