Část 28

429 18 2
                                    

Nikdy jsem nechápala proč mají dívky slabost pro grázly. Vždycky mi přišlo absurdní, jak sebou nechají mávat, ovlivňovat se, manipulovat s nimi. Přece by nemohl být někdo tak hloupý, aby byl k sobě tak neuctivý. Myslela jsem si, že to nikdy nebude můj případ. Vážila jsem si sebe dost na to, abych se nechala ovlivňovat mužem. Byla jsem sebevědomá, nezávislá a emocionálně stabilní. Tak proč mě najednou ten idiot dokáže rozplakat, když to není tak dávno, co jsme na sebe nedokázali přestat křičet?

Možná, že mě poznamenala ta doba, co byl pryč. Možná, že to bylo tím, že i přes to, jak nemožný byl, se mi dokázal ukázat v dobrém světle. Připadala jsem si důležitá. Důležitá, že přede mnou dokáže být i milý, jestli se to tak dá nazvat.

Neřekla bych, že jsem zamilovaná. Nedovolila bych si to, když se ke mně chová takhle. Neodpustila bych si, kdyby se to stalo. Ale proč by se to vlastně stát mělo? Jen kvůli zanedbatelnému pocitu důležitosti, který nezaplňuje ani polovinu času stráveného s ním? Nevím jestli mi za to stojí. Určitě ne. Neměla bych nad tím vůbec přemýšlet. Vlastně jsem docela směšná, když si představím, jak se asi cítí on. Jistě, že nijak - normálně. Určitě nemá bláznivé představy o tom, že by se do mě zamiloval. Vždyť se se mnou zabývá jen protože mu lezu krkem už od začátku. 

Možná, že kdybych držela jazyk za zuby a nezjistila, že byla někdy nějaká Jennette, měla bych klid. S přehledem bych dokázala vyvrátit jakýkoliv Nolanův pokus mě z místa vyštípat, tím jsem si byla jistá. Jenže všechno se zkomplikovalo. A já si musím slíbit dvě věci. Za prvé, už si nedovolím nad ním takhle přemýšlet, není k tomu jediný pádný důvod. Za druhé, zjistím pravdu o Jennette Franco. Už dávno jsem přestala věřit, že by byl za její smrt zodpovědný. To ovšem nemění nic na tom, že s tím má něco společného a dost ho to poznamenalo. 

"Vypadáš unaveně." poznamenala Lou sedící naproti mně. Sedíme v mé nejoblíbenější restauraci ve městě a Lou zítra odjíždí. Je to taková rozlučková večeře.

"Hodně přemýšlím. Promiň, měla bych přestat." povzdechla jsem si a natáhla se pro skleničku bílého vína.

"Je to vidět. Měla by ses trochu odreagovat." ušklíbla se na mě, než si vložila další sousto jídla do úst.

"A jak prosímtě?" zasmála jsem se. Lou byla známá svými bláznivými nápady. 

"Začněme tím, že si vychutnáš to neskutečně nezdravé, ale výborné jídlo," se smíchem ukázala na můj skoro nedotknutý talíř, "potom bychom mohly zavzpomínat, opít se a nahé se vykoupat ve fontáně na náměstí."

Málem jsem vyprskla na půl rozkousané hranolky přes celý stůl, jakmile to dořekla. Můj dávící kašel se ozval hne na to, doprovázen smíchem mé kamarádky. Pravdou je, že už se to opravdu stalo. Bylo nám asi patnáct, možná šestnáct, když jsem se poprvé hodně opily. Bylo to na oslavě jednoho našeho spolužáka, kdy jsme se bez nějakého většího úmyslu vytratily a skončily jsme nahé právě v té fontáně. Štěstím bylo to, že bylo pozdě večer, takže to skoro nikdo neviděl. A taky to, že jsme uměly rychle utíkat, protože si nás všimla policejní hlídka. Rozhodně to byl nezapomenutelný večer.

"Myslím, že by mi stačil obyčejný filmový maraton." odpověděla jsem ještě trochu přidušeně a znovu se natáhla pro víno ve snaze to aspoň trochu zapít.

"Jak myslíš," pokývala rameny na znak svolení, "ale opít se u toho můžeme."

"To máš pravdu." přikývla jsem nakonec. 

Neumím si představit život bez ní. Byl by až moc nudný. Než odjela, fungovalo to tak, že ona byla ta šílená a já ji usměrňovala. My byly šťastné a naše matky taky, protože s námi nikdy nebyl problém. Nebo o něm aspoň nevěděly. 

One Bite of the PrinceWhere stories live. Discover now