Část 37

441 20 0
                                    

Škrtnul zapalovačem a následně si s ním zapálil cigaretu. Ani můj hněv mě nedokázal zahřát, takže jsem marně bojovala s třesoucím tělem. Věděla jsem, že moje tělo se jen snaží zahřát z důvodu teplotního skoku a ve skutečnosti mi ani taková zima není, ale stejně jsem se víc zachumlala do šály.

Podal mi zapalovač a já jeho činění zopakovala. Vždycky jsem si myslela, že mojí chuť po cigaretě nikdo nedokáže pochopit. Protože já nejsem závislá, nepotřebuju jí každý den, dokonce bych bez ní vydržela celý rok. Ale někdy, jen někdy, si ji situace prostě vyžaduje. Třeba jako teď, kdy tuhle chvíli oba vnímáme stejně. Tuším, že tohle přechází v jakýsi náš rituál, když si to mezi sebou chceme pořádně srovnat v hlavě.

Pohled na vrcholky hor a vzdálenou osvícenou sjezdovku mě uklidňoval, i přes to, že jsem se třásla. Hvězdy svítily až podezřele jasně a v tuhle chvíli bych dala cokoliv, abych tohle mohla pozorovat každý večer.

"Líbí se ti tu." spolu s jeho hlasem mě ovanul i dech smíchaný s kouřem cigarety. Nebyla to otázka, spíš zkonstatování.

"Zůstala bych tu navždy, kdybych mohla." neobtěžovala jsem se mu věnovat pohled. Momentálně jsem byla až moc uchvácená výhledem z terasy, na které jsme stáli. Byla přímo nad svahem s hlubokým prašanem.

"Něco podobného bych zařídit mohl." s dalším potáhnutím jsem se na něj tentokrát podívala. Myslela jsem si, že je zaujatý výhledem stejně jako já, ale on byl místo toho natočený čelem ke mně.

"Jak to myslíš?" vydechla jsem mu kouř do tváře a jakmile se s jeho kůží setkal, přivřel oči. Byl klidný a rozhodně uvolněnější než před chvílí dole na baru. To šlo poznat na první pohled.

"Nebylo by to přímo tady," podíval se za sebe, na tu krásnou budovu, která nám poskytovala pohodlí a zábavu, "ale taky by se ti tam líbilo. Horský vzduch, ticho a svoboda. Nekonečné výhledy a čistá mysl."

"Stále nechápu, kam tím míříš." zamračeně jsem se loktem ruky, ve které jsem držela zapálenou cigaretu, opřela zábradlí, které terasu obíhalo. Ani mi nevadilo, že bylo zasněžené a můj kabát během chvíle bude promočený.

"Chloe," nečekaně ke mně přistoupil a s přesvědčivým pohledem mě chytil za volnou ruku. Stáhl se mi žaludek nad všemi možnostmi, co by mi tu právě mohl říct. Bála jsem se každé z nich, "stačí abys přikývla a já udělám všechno proto, aby se ti to splnilo. Mohli bychom spolu odjet a zůstat tam bez ohledu na ostatní, na jejich názory a politiku. Už nikdy by ses nemusela bát, co si o tobě ostatní myslí."

Oproti dnešnímu ránu jsem nepoznávala jeho vlídný hlas. Jeho pohled mě vyzýval, abych té pohádkové představě propadla. Jakmile jsem na chvíli odsunula, že jeho směsně zbrklý nápad není možný do pozadí, uvědomila jsem si, jak moc bych chtěla. Chtěla jsem odjet, chtěla jsem odjet s ním a hlavně aby byl konečně takový, jako právě teď, když se lehce usmívá a drží mě za ruku. Přesně takový by měl být a já si myslím, že takový skutečně je. Jenže nemůžu to vidět jen já, potřebují to vidět i ostatní. Tolik by si ulehčil život, kdyby světu ukázal, že má srdce.

"Utéct s tebou?" mojí otázku jsem položila opatrně, nebyla jsem si jistá jeho reakcí. Nechtěla jsem, aby ani trochu změnil postoj a my si upřímně nepromluvili.

"Ano, je to až tak nereálná představa? Vždyť je to docela jednoduché." moji ruku pustil a ještě nedokouřenou cigaretu hodil do sněhu, kde rychle uhasla. Pak mě chytil za obě ramena a se skloněnou hlavou mi věnoval pohled plný upřímnosti a odhodlání.

"Proč?" nevím kolikátá otázka už to byla, ale tentokrát byla o dost tišší než ty předchozí. Moje oči byli do široka otevřené, jakoby mi snad mělo něco uniknout.

One Bite of the PrinceWhere stories live. Discover now