Část 5

514 18 0
                                    

Opřela jsem se o dveře hned jak jsem vyběhla schody do mého pokoje a zamlkla za sebou na dva západy. Srdce mi bilo tak rychle, že jsem skoro uvěřila, že mi vyskočí z hrudi. Nejvíc mě vyděsil asi fakt, že mě to nepřekvapilo. Fakt, že s tou dívčinou smrtí má něco společného. Už od chvíle, když mě slečna Marco varovala v autě, jsme neměla dobrý pocit.

Snažila jsem se zklidnit svůj zrychlený dech myšlením na něco pozitivního, ale můj mozek byl přeplněný představami, jak Nolan vraždí tu nevinnou ženu. Tyhle představy měly samozřejmě opačný efekt, takže jakmile mi přišlo na mysl slovo zavraždit, srdce se mi rozbušilo ještě víc. Musím se uklidnit. To, že má s tou smrtí něco společného přeci neznamená, že ji zavraždil ne?

Jenže proč to jeho 'nebo dopadneš jak ona'. Chtěl mě o to víc vyděsit? No, povedlo se mu to. Momentálně jsem zvažovala, jestli se okamžitě neseberu a na vždy odsud neodejdu. Jenže to by bylo nejspíš to, co on chce. Možná proto mi řekl takové věci. Aby mě vystrašil a dostal mě odsud co nejrychleji. Třeba je to nakonec úplně jinak, nějaké nedorozumění. 

Přesně tak, nesmím hned myslet na to nejhorší. začala jsem dýchat klidněji, dokonce i třas mých rukou skoro zmizel. Nehledě na to mi bylo jasné, že dneska se na práci už nebudu soustředit. Stačí, že se sem plánuju ještě vrátit. Zítra prostě vstanu dřív a přijedu si to pročíst.

Rychle jsem si sesbírala svoje věci, ani bych se nedivila když bych něco rozbila. Naposledy jsem zkontrolovala, jestli jsem nezapomněla něco důležitého a spěchala ke dveřím. S rukou na klice jsme se ale zasekla. Co když ho potkám? Co když se potkáme zrovna na schodech nebo dole v hale? Přiložila jsem ucho na dveře, abych aspoň tušila, jestli na chodbě někdo je. Nic jsem nezaslechla, tak jsem dveře odemkla a pomalu otevřela. Nakoukla jsme na obě strany než jsme z nich skutečně vyšla. 

Chodbou jsem šla dost rychle na to, abych si uvědomila jak moc jsem paranoidní. Kdyby mě chtěl zabít, udělal by to už na zahradě. Proto jsem trochu zpomalila, kdybych náhodou potkala nějakého zaměstnance tak bůhví, co by si o mě myslel.

Nikoho jsem naštěstí nepotkala, schody jsem seběhla do dvou a s posledním ohlédnutím jsem vyšla z domu hlavními dveřmi. Když jsem za sebou zavřela, musela jsme se ošít. Jako by mě někdo pozoroval, což v téhle situaci nebyl úplně příjemný pocit. Proto jsme se otočila. 

Nolan mě z východu ze zahrad k přednímu vchodu propaloval pohledem. Opět mi naskočila husí kůže, nemohla jsem si pomoct. Zároveň jsem nedokázala pohled odtrhnout. Nejsem si jistá, co jsem v těch očích viděla. Očekávání? Očekávání a důraz na držení si odstupu. Určitě ho zajímalo, jak se zachovám. Možná i proto jsem ten pohled tak dlouho opětovala. Najednou jsem mu nechtěla ukázat, že z něj mám hrůzu, i když tomu tak skutečně bylo. Ani jeden z nás se dobrou chvíli nehnul, ale mě probral pohyb jeho těla. Rozešel se sem, jenže jsem si nebyla jistá, jestli jde k hlavnímu vchodu a nebo za mnou. Nevěděla jsem, jestli mi chce něco říct nebo jestli mám zmizet dřív než sem dojde. 

Moc jsem nevěřila tomu, ž by mi chtěl něco říct, když mě předtím tak odehnal. Nejlepším řešením bude odejít. Tak jsem udělala. Mířila jsem si to směrem ke svému autu, ke kterému jsme došla během minutky. Otočila jsem se, abych zjistila, že jsem se spletla. Nolan totiž hlavní vchod minul a mířil si to rovnou ke mně. Kdybych teď nasedla a rychle odjela, nestihl by to. Jenže já jen stála a čekala. Čekala čím mě zase překvapí.

Došel ke mně v tichosti. Já jsem si snažila zachovat kamennou tvář i přesto, že jsem věděla, že oči mám napuchlé od slz. V ruce jsem už měla připravený klíček, abych mohla kdykoliv nastoupit. Mlčel. Prohlížel si mě. 

One Bite of the PrinceWhere stories live. Discover now