Část 49

297 24 3
                                    

Elektronické bankovnictví je skvělá věc. Ale jen do té doby, než mi přijde upozornění na příchozí výplatu, které je podstatně vyšší než normálně. Uvědomuju si, že jsem s Nolanem vtipkovala o zvýšení platu, ale rozhodně jsem to nemyslela vážně.

Přesně proto jsem zahodila všechnu svoji dosavadní práci a vletěla do pracovny, kde by se právě měl nacházet. Nepletla jsem se.

"Děje se něco?" zvedl ke mně svůj nezaujatý pohled hned, jakmile jsem rozrazila dveře. Seděl si klidně za svým stolem, v ruce nějakou složku papírů a kolem něj šílený nepořádek. Zřejmě měl zajímavé ráno.

"Zbláznil ses?! Nemůžeš mi jen tak přidat!" naštvaně jsem rozhodila rukama, telefon ukázala displejem k němu a neodpustila jsem si na něj ukázat. To, že na něm nic neuvidí, protože je zamčený, mi došlo vzápětí.

"Můžu," pokrčil jen rameny a zpátky se zadíval do papírů před sebou. Nevypadal, že by mi dál chtěl věnovat pozornost.

"Ale to přeci nejde!" nevím jestli mě naštvalo víc samotná vyšší částka a nebo to, jak samolibě k tomu přistupuje. Doufala jsem, že máme už tuhle kapitolu za sebou a mohl by se mnou některé věci diskutovat. Zřejmě tohle nebyla jedna z nich.

"Jde a velice snadno," jeho sekundový ironický úsměv mi napověděl, že nemá cenu s ním momentálně něco řešit. Byl evidentně myslí úplně někde jinde a nemám náladu s ním vyměňovat názory ještě horším způsobem než do teď. Někdo z nás dvou musí být rozumnější.

Nehodlala jsem ho ale jen tak v klidu sedět s myšlenkou, že mě má pod palcem. Proto jsem si sedla naproti němu a začala sklízet nepořádek, který dost jasně už potřebovat nebude.

S povzdechem si unaveně protřel čelo, když mu došlo, že jen tak nehodlám odejít. Kdyby mi dal nějakou práci, pomohla bych nám oběma.

"Za půl hodiny jdu k matce na kobereček," konečně přiznal až se mi ruce samovolně zastavili v pohybu. Díval se na mě s očekáváním, přitom já jsem nebyla ta, která mu měla dát za uši.

"To slavnostní otevření?" chtěla jsem si ověřit. Bylo to sice víc než jasné, ale pořád jsem doufala, že se tomu vyhneme. Můžu jen doufat, že mě nečeká to samé.

"Ano," napjatě přikývnul. S povzdechem jsem všechen bordel zase zahodila zpátky na stůl a zapřela se do opěrky židle. Chvíli jsme si jen vyměňovali prázdné pohledy než jsem se odhodlala k dalším slovům.

"Nesmíme nad vším takhle přemýšlet. Třeba to nebude tak hrozný," snažila jsem se ho povzbudit, ale myslím, že je to momentálně nad moje síly. Sama nevím, co si mám myslet.

"Ale prosím tě. Nic si nenalhávejme, Chloe," prohrábnul si oběma rukama vlasy a hlavu na chvíli zaklonil. Vypadal unaveně. Asi ho vážně boleli záda z našeho posledního výletu.

"Kde je ten tvůj bezstarostný přístup? Čeho se vlastně bojíš?" zamyslela jsem se. Nikdy bych si nemyslela, že Nolan bude zpytovat nad vlastními skutky.

"Chci, aby viděla, že si tě zasloužím," svými slovy a upřeným pohledem mě zaskočil. "Snažím se. Vážně se snažím. Ale nemůžu si pomoct, vždycky se najde chvíle, kdy bych nejradši celej protokol i náš rodokmen roztrhal a smazal úsměv z tváře každýmu, kdo ze mě bude vábit tvoje číslo."

Ušklíbla jsem se nad jeho poznámkou, která dokonale odvedla mojí pozornost od jeho prvních slov. 

"Vidí to," podotkla jsem.

"Matka? Že se snažím? To pochybuju," odfrknul si, než si založil ruce na hrudi. 

"Marco to vidí. Řekla mi to. A pokud to vidí ona, vidí to i ostatní a nakonec to uvidí i královna," nahla jsem se přes stůl, abych se mohla natáhnout po jeho ruce, kterou mi nakonec podal. "Jen se snažit nepřestaň."

One Bite of the PrinceWhere stories live. Discover now