Část 15

410 20 1
                                    

"Co?" ještě se zavřenýma očima jsem se zamračila.

"Že jsem říkal, že je to zmetek." uslyšela jsem princovo uchechtnutí a hned na to teplo, jak se o zeď opřel vedle mě.

Nic jsem mu neodpověděla. Chtěla jsem si užít chvíli klidu, ale on se vždycky musí objevit jak duch. Nechápu, co tím sleduje. Taky mlčel. Nevím, jestli čekal na nějakou mojí reakci, ale nedostane ji. Už mu nemám co říct.

"Je docela uklidňující, když pro jednou mlčíš," vtipkoval, "že bys to konečně pochopila?"

Myslím, že vzduchu už mám dost. Minimálně pro teď. Proto jsem se beze slova sebrala a s úmyslem chodbou projít zpátky dovnitř a dodělat práci, jsem se rozešla pryč. Ani mě nepřekvapilo, když jsem za sebou zaslechla kroky, hned po tom co vešel do chodby za mnou a zavřel dveře. Byla tu skoro úplná tma a ticho, nebýt našich kroků. Nesnažila jsem se před ním utíkat, ale šla jsem dost rychle na to, abych v té chodbě nebyla žádnou zbytečnou chvíli.

Myslím, že to vycítil, protože jeho kroky se zrychlily. Ucítila jsem dotyk na předloktí, jak kolem mě prošel. Zmateně jsem se po něm otočila, ale díky tmě viděla jen siluetu. Zastavil se přede mnou, abych nemohla jít dál. Já jsem už další krok neudělala, abych mezi námi držela alespoň nějakou vzdálenost.

"No tak, Chloe," řekl provokativně, "řekni mi co si myslíš."

"O co ti jde?" zeptala jsem se ho nepříjemně. Nechápu proč mě tady tak rozebírá. Není k tomu důvod.

"Chci vědět, co si myslíš," řekl a přistoupil ke mně o krok blíž. Na to jsem zase ustoupila. To se opakovalo. A potom ještě jednou, než jsem zaslechla, jak se uchechtnul, "bojíš se?"

"Ne," odpověděla jsem vzdorovitě skoro hned, "jsem znechucená." zašeptala jsem se zkřiveným obličejem, ačkoliv to nemohl vidět.

"Znechucená?" ujišťoval se zmateně. Mlčela jsem. Doufám, že pochopí, že bez odpovědi vyjadřuju souhlas.

Určitě to pochopil, když se ironicky zasmál. Viděla jsem, jak nevěřícně kroutí hlavou. Nakonec se opřel o chladnou zeď a projel si rukou ve vlasech. Vypadal, jakoby ho moje odpověď překvapila. Nevím, co očekával, že řeknu, ale tohle to nebylo.

"Jsem znechucená, že někdo dokáže zabít člověka, s kterým chtěl strávit zbytek svého života." až potom, co jsem to dořekla, jsem si uvědomila, že jsem se prořekla. Hned ke mě prudce natočil hlavu. Právě jsem se prozradila, že jsem našla ten jeho zápisník.

"Co to říkáš?" zeptal se výhružně, když se ode zdi odpíchnul, aby se mohl narovnat. Nejspíš to dělá jako obranné gesto, abych se cítila kvůli jeho výšce zranitelnější.

"Slyšels." odsekla jsem. Cítila jsem, jak na mě znovu začala dopadat nervozita. Nejistota se projevovala jako třas mých rukou a přešlapováním na místě.

"Jak to víš?!" chytil mě hrubě za paži. I když působil naštvaně, poznala jsem, že je spíš vyděšený, že bych o něm mohla něco zjistit. O něm a jeho minulosti.

"Pusť mě!" trhla jsem paží, ve snaze ji z jeho sevření vysvobodit, ale nejspíš ještě zhoršila. Až mě jeho stisk začal bolet.

"Jak jsi to zjistila? Co všechno víš?!" moje tvrzení se potvrdilo. Křičel na mě zoufale, nechtěl, abych něco věděla. A i kdyby tak nezněl, jeho pohyby by ho prozradili. Při důrazu na každé jeho slovo trhnul s mojí rukou směrem k němu, takže se vzdálenost mezi námi značně zmenšila. Pořád jsme ale byla dost daleko, abych nějak zvlášť nemusela zaklánět hlavu.

One Bite of the PrinceWhere stories live. Discover now