One Bite of the Prince

Část 31

"Možná jsi radši dneska měla zůstat doma." řekla Marco pochmurně bez pozdravu hned, jak jsem vešla do kanceláře. Zmatení v mé tváři muselo být dost viditelné.

"Stalo se něco?" opřela jsem se o její stůj a se zájmem ji pozorovala. Přerovnávala opět nějaké dokumenty, jako obvykle.

"Dnes je to další rok od té nehody." při slově nehoda mi věnovala všeříkající pohled, až se mi stáhlo hrdlo. Byla jsem navíc trochu zmatená, protože na to, že je to rok od něčí smrti, se tu docela veselilo.

"Bude se dít něco speciálního?" trochu jsem si poposedla. Tahle situace je mi značně nepříjemná a nevím jestli bych zvládla nějaké hromadné truchlení nad Jennettiným hrobem.

"Ne. A přesto, že to většina lidí ani neví, je cítit v tenhle den pokaždé velice napjatá atmosféra. O to víc, když se zrovna objeví princ. Loni odjížděl pryč už pár dní předem, ale stejně jako tenhle rok už se stalo, že zůstal. Člověk by se ho bál, potkat ho dnes na chodbě." vysvětlovala šeptem.

"Radši se budeme soustředit na práci." snažila jsem se odvést pozornost, protože Jennette nebyla zrovna něco, co bych dnes chtěla rozebírat. A rozhodně ne s Marco, když začínám mít pochybnosti.

Jednou mi přijde, že Nolan je naprosto jasným viníkem její smrti. Jenže pak se to začne střídat jako na houpačce a já tomu přestávám věřit. Bohužel pro Nolana, všechny důkazy svědčí pro jeho vinu. Největším problémem je však to, že to nepopírá, naopak se k tomu i přiznal. Což je další věc, která mi nedává smysl.

"Asi máš pravdu," Marco nakonec na můj návrh přikývla. Má toho poslední dobou hodně a nechci, aby si dělala starosti kvůli nevyřešené záhady jménem Jennette, "připravila jsem ti další podklady, které je nutné zahrnout do účetnictví. Následně bych potřebovala, aby jsi zajela do města vyzvednout pár smluv."

"Dobře. Ale docela mě překvapuje, že mě necháváš zaučovat se i v účtech." přiznala jsem.

"Chloe, já tu nebudu věčně," zasmála se, "a tak nějak jsem myslela, že kdybys tady zůstala, mohla bys nastoupit na mé místo."

Trochu jsem se zakuckala, když to řekla takhle přímo.

"Teď se o to ale nestarej a běž radši něco dělat," popohnala mě s úsměvem než jsem stačila cokoliv říct, "pak ti řeknu, kam máš jet pro ty smlouvy." s přikývnutím jsem popadla všechno ostatní a vyrazila k sobě. Ještě než se však pustím do práce, čeká mě jedna zastávka.

U sebe jsem ještě vzala svíčku, která mi sice slouží jako zpříjemnění při práci, teď se ale hodí i k něčemu jinému. Zapalovač bych měla mít v kapse u bundy.

Už rovnou oblečené jsem scházela schody a zaposlouchala se. Vždy jsem si představovala, jak tady musí být rušno. Jenže opak je pravdou. Člověk by ani neřekl, že tady vůbec někdo je. Dokonce vlastně ani nevím, kde je celé dny zavřená královna. Pokud tady skutečně je, samozřejmě.

Hned jak jsem otevřela hlavní dveře mě ovanul chladný vítr. A i přes to, že mi byla zima, poznala jsem, že se začíná oteplovat. Vítr už tolik neštípe do tváří, ani tolik nevysušuje rty. Ale ještě nějakou chvíli si ho užijeme.

Když jsem z chodníku sešla na trávu, pocítila jsem, jak moc prahne po vláze. Už dlouho tady pořádně nenasněžilo. Celkově to tady bez sněhu v zimě vypadalo smutně. Tmavé, neživé barvy, žádná květina. Jako bych byla úplně na jiném místě oproti pozdnímu létu. Na druhou stranu nemůžu říct, že mi to tu chybělo. I přes to, jak zahrady byly nádherné, k místu se váže spousta smíšených pocitů. Rozhodně bych si sem nešla popít odpolední čaj.