Prolog

284 36 56
                                    

„Slečno, pojedete s námi na oddělení," řekl jeden z mužů v uniformě, kteří přišli ke mně a k ségře do bytu. Koukala jsem na ně, jako kdyby mi přišli říct, že jsem vyhrála v loterii deset miliónů. Bylo to úplně stejně nereálné a nepravděpodobné. Netušila jsem, co se to vlastně stalo.

„Co se děje? A proč bych někam jezdila?" Nechápala jsem celou jejich návštěvu, ale když se chtěli porozhlédnout po našem bytě, nebránila jsem jim. Tak kdo by taky bránil, že?

Ten menší z dvojice mi zamával nějakým pytlíkem před obličejem. Bylo v něm něco bílého, nějaký prášek. V ten moment mi to došlo. Měla jsem chuť ji roztrhnout jako hada.

„Jste slečna Smithová?" pokračoval ten menší a já jen přikývla. Byla jsem Smithová, ale feťačka jsem nebyla. Úplně nevinná jsem taky nebyla, ale nefetovala jsem. Aspoň ne jako moje starší dvojče Elis.

„Budete muset jít s námi." Koukala jsem na ně s otazníky v očích. Vyšší a viditelně mladší polda mě vzal za předloktí a táhl mě ven z našeho malého bytu. Měla jsem na sobě pyžamo a černou mikinu se svými puntíkovanými ponožkami. Včera kamarádka slavila dvacátiny a krapánek se to protáhlo do čtyř do rána. Nic jsem nenaspala, bolela mě hlava z většího množství alkoholu a ke všemu jsem ještě nedostala svojí denní dávku nikotinu. A jako koruna toho všeho jsem musela teď jet na stanici místo mé drahé sestřičky, která byla bůhví kde.

Obula jsem si první boty, co mi přišli pod ruku, a do klokaní kapsy na mikině jsem si strčila mobil spolu se svazkem klíčů, které ležely na vratkém botníku. Po cestě k jejich autu jsem se jim to snažila vysvětlit, jenže ti dva zabedněnci mě vůbec neposlouchali. Bylo to asi jako mluvit se svým odrazem v zrcadle. Taky jste marně čekali na odpověď, která nemohla přijít, aniž byste ji vy vyslovili.

Seděla jsem ve výslechovce jako největší ztrestanec. Prosila jsem je, jestli by mi nemohli dát aspoň jeden pitomej paralen, ale i to byl očividně problém. A zakouřit si před policejní základnou? To bylo přímo nadlidské přání.

„Kolikrát vám mám ještě říkat, že jsem Smithová, ale Ashley. Bydlím se sestrou a ta je Smithová, ale Elisabeth. Já o tom nic nevím!" Bezmocně jsem rozhodila rukama a napila jsem se vody z kelímku, který mi nakonec přinesli i s práškem.

„A jak můžeme vědět, že nelžete? Jste přece dvojčata, nebo ne?" Zeptal se podezřívavě mladší policista, který mě sem i dovezl.

„Kdybyste mě z bytu tak rychle neodtáhli, ukázala bych vám i svojí občanku." Byla jsem už fakt naštvaná. Nikdo mě neposlouchal, ale když vešel dovnitř do výslechovky mladej policajt a pošeptal něco svému kolegovi, dávala jsem dobrý pozor.

„Dobrá tedy. Můžete jít. Ale zítra můžete očekávat návštěvu v podobě našich kolegů. Vyřiďte sestře, že z toho jen tak nevyvázne." Sláva, pomyslela jsem si. Vyvedli mě na chodbu a já se vydala k automatu na kafe. Potřebovala jsem nějaký života budič spolu s vyfouknutím dýmu z úst.

Bohužel jsem neměla peníze ani na to pitomý kafe. Kopla jsem frustrovaně do zdi, když naproti mně šel kluk v doprovodu dvou strážných. Měl vytažené rukávy od červené, flanelové košile a jeho pravá ruka byla špinavá od jasných barev. Černé vlasy mu trčely do všech stran a koukal na mě, jako by viděl strašidlo. Což nebyl ani tak daleko od pravdy. Musela jsem mít solidní kruhy pod očima a to fialové vrabčí hnízdo na hlavě? Musela to být dozajista krásná.

„Ať už tě tady nikdy nevidím." Sykl policajt na kluka a vyhodil ho před policejní stanici. „A tohle si vem s sebou!" Jeho parťák po něm hodil černý batoh, ze kterého vypadl červený sprej. Koukala jsem se za ním a radši jsem taky vypadla pryč, protože domů to bylo docela daleko a potřebovala jsem se uklidnit cigaretou.

Vyšla jsem ven a otřepala jsem se z náhlého přívalu zimy. Možná byl teprve konec září, ale mé oblečení nebylo nijak vhodné na trajdání po celém městě.

„Chceš taky?" Otočila jsem se na kluka, který utíkal před zákonem se svým uměním graffitů. S radostí jsem si vzala jednu cigaretu z plné krabičky a nechala si jí od něho zapálit. Bylo to opravdu příjemné cítit tu známou vůni. Oklepla jsem o kovový koš kousek odpalku a znovu jsem vydechla bílý kouř. Uklidňovalo mě to. Pronesla jsem ke klukovi s balíčkem cigaret díky a užívala jsem si ten známý pocit.

„Cos provedla?" zeptal se a dál koukal před sebe na silnici. Chvíli jsem váhala, jestli odpovím, ale nakonec jsem odpověděla. „Našli u mě doma nějakej balíček s drogama. Jenže patří sestře, která se po včerejší pařbě ještě nevrátila. A ty? Hádám, že se někomu asi nelíbilo tvoje umění," pronesla jsem ironicky, protože já čmárání po zdech rozhodně nepovažovala za umění.

„Prej poškozování soukromýho majetku," pokrčil rameny a típl svůj dopalek o odpadkový koš. Napodobila jsem jeho příkladu. Rozešla jsem se směrem, kde se měl nacházet náš byt a už jsem přemýšlela, co Elis řeknu nebo spíš jak ji pořádně seřvu.

„Hej, jak se jmenuješ?" Křiknul za mnou, když jsem se otočila, ale nehodlala jsem mu dát odpověď. Namísto toho jsem ho v duchu poslala do určitých míst, kde nesvítilo slunce. Tyhle frajírky jsem nesnášela.

„Líp jak ty!" odpověděla jsem a pokračovala jsem dál v chůzi „Uvidíme se příště, fialko!" zahalekal mým směrem, ale to už jsem zahýbala za roh ulice kolem kavárny, kde to vonělo čerstvě namletou kávou.

Neměla jsem ráda, když mi někdo říkal fialka kvůli mé barvě vlasů, proto jsem jen naštvaně šla domů.

Život je hazard [OPRAVUJE SE]Where stories live. Discover now