Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Epilog

„Jo, zařídím to. Stačí mi to říct jednou, šéfe," snažila jsem se být milá, ale docházela mi trpělivost. „Po polední pauze to máte na stole."

Hovor jsem zuřivě ukončila. Jestli jsem na něco ve vězení měla čas, bylo to snění, vymýšlení a plánování budoucnosti. Po tom, co jsem dva měsíce strávila na ubytovně, jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a pronajmout si aspoň mrňavou garsonku. Teď bydlím v menším bytě, který není ani trochu špatný, spíše je to pro mě takový pěti hvězdičkový hotel. Své unavené kořeny jsem zapustila na druhém konci města, kde to všechno začalo. Nedokázala jsem toto místo opustit, protože se k němu vázalo plno vzpomínek.

Po dvou letech, co jsem venku, jsem si začala dodělávat vysokou, protože jinak jsem neměla nic vystudovaného. Proto jsem taky přijmula práci jako asistentka v jedné firmě. Mám směny na recepci dole v přízemí, kde to voní po karamelu, ze kterého dělají vynikající zákusky v bistru, jež je od mého stanoviště necelých deset metrů. Zvykla jsem si dokonce i na šaty, podpatky, jež byly součástí daného dress codu. Naštěstí byly povolené i elegantní polobotky nebo tenisky, čehož jsem využívala opravdu hodně - prakticky jsem podpatky vůbec nenosila.

Když jsem hledala práci, nepředstavovala jsem si to rozhodně tak, že budu dělat poslíčka nějakýmu páprdovi, který neumí napsat pomalu ani e-mail, přesto vlastní tuto obrovskou firmu. Každopádně mi za to neplatili nejhůř. Potřebovala jsem peníze na školu, nájem, jídlo a další věci, takže jsem moc na výběr neměla. Kdybych odešla, nikde by mi nezaplatily tak dobře jako tady.

Unaveně jsem se svalila na židli v útulné kavárně, kde jsem většinou strávila svojí polední pauzu. Oběd v krabičce, práce, vůně kávy všude okolo a plný hrnek na stole přede mnou byl hotový luxus. Z tašky jsem vytáhla notebook, abych se mohla podívat na návrhy loga, které měly mému nadřízenému přijít, ale nepřišly.

Nebylo to poprvé, co si mě popletl s ajťákem, naštěstí ale pár stisknutí určitých kláves a problém vyřešen. S úlevou jsem odeslala požadovaný e-mail a těšila se na zasloužený oběd. Laptop jsem zaklapla, uklidila do tašky, protože má šikovnost se mnohdy zvrhla v katastrofu světové elity. Naposledy to schytaly mé nové tmavě fialové šaty s flekem od červeného vína. Ten flek tam zůstane asi už navěky věků, takže nejen, že jsem si zničila minulý týden nové šaty, ale i můj ztřeštěný nápad s tetováním někdo nepodporoval. Naštěstí kopřivka, která se objevila hned druhý den, co jsem si nechala udělat tetování nad klíční kostí, byla už pryč.

Zvedla jsem se, abych si mohla dojít objednat u baru svou obvyklou objednávku - kávu se skořicí -, což chutnalo mnohem lépe, než znělo. Další věc, kterou jsem převzala od Sheily kromě želízek, byla skořice v kávě.

Postavila jsem se vedle muže asi tak v mém věku do fronty, který si s sebou bral espresso. Když se otočil, aby si sedl na koženou barovou židličku, myslela jsem, že budou muset volat rychlou, ne-li vrtulník. Exploze emocí mnou otřásla. Zatmělo se mi před očima, až jsem si musela sednout na volnou barovou židličku vedle něho. Smyčka vzduchu mi obmotala krk jako nějakému oběšenci. Toužila jsem se s ním vidět i mimo soud, báseň a kresbu. Chtěla jsem ho obejmout, líbat jako by to bylo naposledy. Najednou jsem měla v hlavě úplně vygumováno. Hodilo by se mi, kdyby mi někdo dal pár facek. Možná by mě to i probralo.

Dívala jsem se do očí mého ex přítele, jehož dopis mě natolik ovlivnil, že první sloku básně jsem si nechala vytetovat nad klíční kost - nebyl to dobrý nápad, když jsem zjistila, jak moc to bolelo - a díky šatům, jejichž ramínka tvořil pouhý rovný volán, jsem ho dávala na odiv pouličnímu umělci.

Nedíval se mi do očí, ale potichu si přečetl slova nad mou levou klíční kostí. Prostory jindy celkem velké a útulné kavárny mě dusily a děsily zároveň. Vzduch se zřejmě rozhodl zavinit mou smrt spolu se srdcem. Jako kdyby se ti dva na mně domluvily. Vlastně tři, počítám-li Jamese, protože dost solidně se mi snažili přivodit infarkt na veřejném prostranství. Srdce mi bilo rychlostí blesku a já jen děkovala, že jsem nevlastnila chytré hodinky s měřením tepu a tlaku, protože z toho by mě klepla pepka rychleji, než za několik dalších minut.