Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Já tě tak miluju, že tě asi zabiju

Seděla jsem na lavičce. Po ulici se procházeli lidé, šťastné, ale především normální páry ruku v ruce. Tak moc jsem jim tu normálnost záviděla. Nemuseli si hlídat každý krok, slovo, pocity, jež by mohly být použity proti nim.

Přitáhla jsem si bundu ještě blíž k tělu, abych zabránila vlezlému a studenému větru se dostat pod ní. Z kapsy jsem nemotorně vytáhla krabičku s cigaretami. Chvíli jsem jí jen převracela v rukou. Už jsem ani nevěděla, proč jsem před rokem vlastně začala kouřit. Možná to bylo z hecu? Možná sázka? Nebo mi to jen zachutnalo? Nedokázala jsem to už přesně určit, ale asi mě to začalo uklidňovat, což by i za jiných okolností dělalo. Vydechnutí dýmu, držet mezi prsty mně tak známý materiál, přesto tak cizí. Držela jsem se určité hranice a zatím mi to i vycházelo. Teď mi ale přišlo, že i kdybych vykouřila celou krabičku, necítila bych se pořád dostatečně opojně ani uklidněně. Větve strachu se rozrostly v celé mé mysli. Kořeny se zapustily ještě více k mému srdci, jež pevně svíraly. Listí se zelenalo, čekalo na další úrodu plodů páchnoucích po krvi, ale tentokrát měla druhá várka být s příchutí želízek, fíkové marmelády, pocukrovaných koblih a silného, sladkého parfému Karin, který praští do nosu každého kolemjdoucího.

Z druhé kapsy jsem vylovila zapalovač. Jak tak foukal vítr, nedařilo se mi cigaretu stále zapálit. Už jsem to chtěla vzdát a uklidit zpět do krabičky k jejím sestrám, ale nakonec se karty štěstí obrátily a mně se to povedlo. Potáhla jsem, ale necítila jsem ten pocit, kvůli kterému jsem s tím začala. Mé starosti vůbec neodpluly, jen se ještě víc míchaly s útržky myšlenek.

Točila se mi z toho hlava. Z úst jsem vypustila bílý dým do studeného dopoledne. Nevěděla jsem, kolik je hodin. Bylo mi to šumafuk. Nohy jsem si přitáhla k tělu. V puntíkovaných teplácích na doma mi začínaly mrznout nohy, já to prozatím ignorovala.

Nemohla jsem se vrátit za Jamesem. Ne, do doby dokud nebudu vědět, co chci. Mé tělo to vědělo, ale mysli to nedocházelo. Bylo toho na mně moc. Moc pocitů najednou. Od strachu přes úzkost, noční můry, chtíč, výčitky kvůli posledním slovům, jež jsem Enzovi vmetla při naší poslední hádce do obličeje. Stud a hanba mě pronásledovaly ruku v ruce. Bála jsem se, že naši zareagují stejně jako v tom pitomém snu. Budou mnou pohrdat, ignorovat. Co kdyby se ke mně chovali jako k cizí? Neustála bych to. Rozmetalo by mě to po silnice do vedlejšího města.

Típla jsem nedopálenou cigaretu. Pachuť krve v puse mě zcela odradila. Opatrně jsem si sáhla na prokousnutý ret. Olízla jsem si rty. Ucítila jsem vyprchávající chuť fíků, především fíkové marmelády, kterou si James silnou vrstvou namazal několik palačinek k pozdní snídani. Chtě nechtě jsem se usmála. Jeho rty nebyly ani trochu jemné jako mého bývalého přítele. Byly drsné, stejně jako povaha jejich majitele. Za den z nich vyšlo nejmíň tři tisíce slov, přesto byly specifické.

S myšlenkami o fíkové marmeládě, věčně optimistickém umělci, zklamání, které by ve mně mí rodiče mohli vidět, mi začal vyzvánět telefon. Automaticky jsem hovor přijala zdvořilou frází, kdo volá. Nepodívala jsem se ani na jméno volajícího, to jsem ale nemusela. Já o vlku a on je hned tady.

„Tak jaké bylo včerejší rande, beruško?" „beruška" bylo ještě docela dobré oslovení, co se týkalo mamky. Neměla jsem sílu ji opravit, ale už v žádném případě se mi nechtělo mluvit o včerejším večeru, který dopadl katastrofálně. To jsem ale říct nemohla, protože pak by přišel čas na pravdu, na kterou jsem nebyla připravená.

„Taky zdravím," zabručela jsem do mobilu. Přemýšlela jsem, jak nejlépe vystihnout nezdařenou večeři v indické restauraci. Katastrofa. Jo, to bylo to trefné slovo. „Ale jo, bylo to fajn," hrála jsem si s rukávem od bundy, abych zaměstnala ledové prsty. Málokdy jsem je měla teplé, bylo to dáno geneticky po taťkovi. Ten byl taky zmrzlina, za to mamka s Elis mohly jít i v zimě jen v lehké bundě, aniž by se z nich staly ledové sochy.