Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Mračna před bouřkou

Uběhl týden ode dne, kdy jsme se s Enzem porafali, jako nějací psi. Od té doby jsem ho viděla párkrát ve škole, ale nebavili jsme se spolu. Oba jsme na to byli až moc hrdí, než abychom se omluvili tomu druhému. Jenže něco tady už bylo špatně. Byl skoro konec týdne a škola nám v pátek končila brzy, ale ten barvoslepý vevrčák se od středy neukázal ani tam.

Nechala jsem mu snad nejmíň deset hlasovek, každou hodinu jsem ho bombardovala novýma a novýma zpráva. Ve čtvrtek mu to aspoň ještě chodilo, ale teď už ani to. O nepřijatých hovorech jsem ani nemluvila. Těch tam měl snad dobrou stovku, ne-li už víc.

Stála jsem u malé kuchyňské linky a vařila jsem si večeři v podobě čínských nudlí a k tomu jsem si dělala zeleninovou omáčku. U toho jsem občas koukla na televizi, přesnější by bylo na starou bednu, která sotva šlapala. Obraz se občas sekal, ale i tak to postačilo svým účelům.

Poslouchala jsem tu stařenku televizi, kdež to mě zaujala jedna reportáž, spíše oznámení ve zprávách o pohřešovaném teenagerovi. Ne že by to bylo něco neobvyklého, ale to jsem se musela opřít o linku. Položila jsem na ni radši zpět i nůž, kterým jsem krájela mrkev do omáčky. Koukala jsem na tu starou bednu jak na králíka, co právě repoval jak Eminem, a měl ty nejdražší, značkové boty.

Byla jsem celá nesvá a svým způsobem se poté i vysvětlovalo to, proč mi ten ztřeštěnec nezvedal telefony, neodpovídal na hlasovky a ani neodepisoval na tu tunu esemesek. Na televizní obrazovce běžel tučným písmem nápis: DVA DNY SE POHŘEŠUJE DVACETILETÝ TEENAGER LORENZO CARNEDY. Tak to běželo stále dokola po spodním lemu obrazovky. Kousala jsem si ret, až jsem si ho prokousla. Strachy se mi sevřel žaludek a na chvíli jsem si myslela, že ani tu večeři do sebe nenasoukám.

Hrozně moc jsem se bála o svého kamaráda. Až teď jsem si všimla svého telefonu, který vyzváněl. Hovor jsem přijala, aniž bych se podívala, kdo volal. Z druhé strany se ozval ženský, roztřesený hlas.

„Ashley, jsi u telefonu?" žena na druhé straně vzlykla, přesto jsem s jistotou věděla, kdo se mi v tuto večerní hodinu ozval.

„Ano, jsem to já paní Carnedyová. Co se stalo?" Hlas se mi také třásl, ale méně než ženě ve středním věku, která byla matkou mého nejlepšího kamaráda. Chtěla jsem vědět, co se stalo.

„Vi-viděla jsi drahoušku zprávy?" Na konci otázky už vzlyk neudržela. Chápala jsem jí, a sama jsem věděla, že je Enzova matka citlivá a teď tohle. Ona a její muž - pan Carnedy -, jiné děti neměli. Ten zrzavý veverčák byl pro ně doslova poklad. Byli by pro něho schopni obětovat i svůj vlastní život.

„Ano, teď jsem je viděla. Mohu Vám nějak pomoci?" Periferním viděním jsem se podívala na sporák, kde jsem na pánvi dělala tofu. Potichu jsem zaklela a položila mobil na linku. Dala jsem ho na hlasitý odposlech, abych mohla slyšet jak paní Carnedyovou, ale zároveň se mohla pokusit zachránit náhražku za maso z pánve.

„Jsi v pořádku, Ashley?" optala se mateřským hlasem paní Carnedyová. Naklonila jsem se nad telefon a chystala jsem se odpovědět, ale ještě předtím jsem odložila pánev s připáleným tofu na miniaturní a z poloviny zaskládanou kuchyňskou desku.

„Promiňte, jen jsem musela zachraňovat svou večeři. Mohu Vám nějak pomoci?" Zopakovala jsem otázku, na kterou mi zatím neodpověděla.

„Vy jste se pohádali?" Bylo vidět, tedy spíše slyšet, že bedlivě poslouchala a chtěla vědět, co se mezi námi vlastně minulý týden stalo.

„Minulý týden kvůli mé mikině. Řešili jsme, jestli byla z tmavě modré látky nebo černé. Jenže Enzo začal vytahovat mého bývalého přítele, že on v ní viděl tmavě modrou, ale on černou. Pak se z toho stala mela. Pak jsme spolu nemluvili. Doufám, že je v pořádku." Poslední větu jsem téměř zašeptala, ale věděla jsem, že žena na druhém konci ji slyšela a byla si ji vědoma.