Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Cesta do pekel

„Moc vtipný, fialko,“ řekl dotčeně James a namísto propalování mě pohledem, se raději soustředil na liduprázdnou silnici před námi. „Dávej sakra pozor!“ vykřikla jsem hystericky do ticha, když prudce uhnul volantem doprava a po polní cestě jel až k temnému lesu. Měsíc se schovával za mraky, a tak nám na cestu svítily jen kužely světel od auta. „Hoď se do klídku.“ Jeho klidný tón mě znervózňoval ještě víc. Když si začal broukat neznámou písničku, odešel klid snad do vedlejšího města, které je vzdálené několik mil.

„Jak mám bejt  sakra v klidu?!“
„Naprosto normálně. Se koukni, jak je to tady krásný. Ticho, to tady teda bylo, než si začala hystericky vyřvávat jak na lesy. Noční obloha plná hvězd, jenže taky není vidět, protože bude asi bouřka no a jako třešnička na dortu je tady moje maličkost. Co ještě víc si můžeš ke spokojenosti přát?“

„Třeba to, abych tady netvrdla s lopatou v ruce, mrtvolou na zadní sedačce a otravou vedle sebe.“
„No vidíš, už se ti to i rýmuje,“ rozesmál se řidič mustanga vedle mě. Pěstí jsem ho bouchla do ramene a vystoupila si hned, jak zastavil toho svého draka. Vysokou trávou jsem se brodila i s lopatou k okraji lesa, kde jsem si sedla na pařez. Byla jsem celá nervózní a začínala mi být zima. Oblečená jsem byla dostatečně, ale tady doslova mrzlo! Nedivila bych se, kdyby mi za chvíli z nosu trčely rampouchy.

„Budeš tam sedět jak dědeček Hříbeček nebo mi pomůžeš?“ Ozvalo se od auta, kde se James pral s mrtvolou a vrahem mého kamaráda. Nesouhlasně jsem se zvedla a šla mu pomoct. Ruce se bezvládně modroočkovi pohupovaly vedle jeho těla, jak se ho James ne moc jemně snažil dostat z auta. „Pozor na sedačky,“ řekla jsem kysele a u toho se pokusila napodobit jeho hlas. „Budeš se dál jenom koukat nebo hejbneš zadkem a vezmeš ho za nohy?“ Jeho klid se vytratil a namísto poklidné hladiny jezera s úplňkem jsem se dívala do rozbouřeného moře, kde bych odraz úplňku hledala těžko. Bez dalších řečí jsem s námahou funěla, když jsme ho donesly až k mému pařezu. Bylo to dobrých deset metrů nejmíň. Svalila jsem se na pařez a málem se skácela vedle mrtvoly, kdybych neseděla.

„No jo, naše stařenka. To mám jako kopat sám?“ James si sedl vedle mě na zem a opřel se rukama o lopatu. Při tom se nedíval na mně, ale na hrubiána, kterému se málem podařilo zabít i mě. Až v tu chvíli mi došlo, co pro mě ten kluk s vrabčím hnízdem vedle mě udělal. „Děkuju,“ zašeptala jsem místo odpovědi, vytrhla mu lopatu z ruky a dala se do kopání hrobu pro vraha, jehož jméno se už nikdy nedozvím. Umělec po chvíli taky vstal a s mnohem větší energií se dal do kopání s vlastní lopatou, která byla původně na sníh. S tou mojí to šlo líp, jelikož byla normálně na hlínu, ale to jsem svému „příteli“ mohla říkat horem dolem, ale on si bude stát paličatě za svým.

Po čtvrt hodině, kdy jsem si připadala jako mula, která dře na slunci a tekl ze mě pot, jsem si dala přestávku. James si u toho dokonce pískal. Ne jednou jsem měla chuť ho tou lopatou přetáhnout po hlavě a ujet v jeho autě hodně daleko, kde bych začala nový život. Zároveň jsem přímo prahla po vodě. Ticho, které se rozhostilo nocí kolem nás, bylo podezřelé. Zvedla jsem hlavu a přesunula pohled z těla v už ne tak elegantním obleku na umělce, který se zářivě usmíval. „Už ti někdo někdy řek, že bys měl jít dělat modela? Za ten úsměv by se nemusela stydět žádná hollywoodská hvězda.“ Nezněla jsem kysele, ale naopak mile, protože to byl pohled k nezaplacení, když se začal nakrucovat a otáčet. On nebyl žádný model, ale šašek a to pořádný. Nakonec jsem to nevydržela a rozesmála. Natáhl ke mně ruce, vytáhl mě na nohy a podal lopatu. „Žádné lenochy tady na stavbě Tutanchamonovi hrobky nechci, jasné?!“ řekl to rázně, ale koutky úst mu cukaly směrem nahoru. Rozesmáli jsme se na novo, avšak práce nám nešla o moc rychleji.

Měla jsem mezitím čas přemýšlet, což nebylo ani trochu dobré. Prasknutí větvičky, na kterou James stoupl, mě vyděsilo k smrti. Scénáře o našem zatčení mi běhaly hlavou. Každou chvíli se přidala ještě absurdnější, ale především šílenější myšlenka. Děsilo mě to a dokonce jsem nevnímala ani Jamesovo otravné pískání. Až když promluvil, vrátila jsem se do přítomnosti. Seděla jsem opět na střídačce a pozorovala svého spolupachatele, který se snažil našťouchat naší oběť do toho malého hrobečku.

„Tohle je zábava,“ řekl můj „přítel“. Vyděšeně jsem se na něho dívala. „Vážně? Vždyť se snažíme zbavit těla!“ Prudce jsem vyskočila a teď bych ho i tou lopatou po hlavě s radostí přetáhla, kdyby se nerozchechtal na celé kolo. Slzy smíchu mu doslova tekly proudem. Mě tedy do smíchu rozhodně nebylo. Stála jsem na místě jako přimražená, zatímco jsem pozorovala to pako naproti sobě.

„Tě fakt nesnášim.“ Hodila jsem po něm jeho bundu, kterou mi půjčil ještě na tu mojí, aby prý ze mě nebyla zmrzlina a nejlíp černá. Vykašlala jsem se na nějakou mrtvolu, které jsme se podle původního plánu chtěli zbavit. Nasupeně jsem si to kráčela rovnou k autu, do kterého jsem se naštvaně posadila. Klíčky bohužel v zapalování nebyly, a tak jsem si nemohla pustit ani to pitomé topení. Nervózně jsem podupávala pravou nohou. Místo nějakého zakopávání modroočkova těla jsem se mohla koukat aspoň na kino na kraji lesa, kde se James mohl smíchy potrhat. Když už mohl dýchat a vypadal na venek jako normální člověk, ovšem vevnitř rozhodně nemohl být v pořádku, naházel hlínu na bílé tělo v černém obleku. Pravá ruka mrtvole stále koukala, ale můj společník to argumentoval tím, že kdo by sem chodil? Já ti to připomenu, říkala jsem si v hlavě, ale nahlas jsem své myšlenky nevyslovila. Když konečně zapnul topení, myslela jsem, že jsem do teď měla z rukou dva ledovce.

„Já mrznu.“
„Vždyť je tady nejmíň dvacet stupňů.“ Smál se mi James. Jeho nakřáplý smích vyplnil prostor v celém autě. Odrážel se od stěn a vracel se zpátky k nám. Přitáhla jsem si ještě víc ke krku fialovou šálu, kterou mi jako malé upletla babička s tím, že do ní dorostu. I dnes mi byla pořád větší, než by měla. Babička si tehdy asi myslela, že ze mě bude obryně, bohužel kdybych jedla, spala a žila nejvíc zdravě, jak jen to je možné, obr bych nikdy nebyla. Neměla jsem to v genech a ani Elisabeth nebyla o moc větší než já. No, my jsme byly i stejně velké, ale ona vážila míň než já. Za to jsem jí mnohdy proklínala, ale sami řekněte, kdo by se dobrovolně vzdával zmrzliny?

Vnímala jsem jen hlas svého „přítele“, jehož slova se přede mnou rozplývala, a bylo pro mne nemožné je seskládat dohromady v ucelenou větu. Dívala jsem se, jak cesta v temné noci a ukrutné zimě ubíhala. „Tohle je naše cesta do pekel,“ zašeptal James, jehož slova byla pro mě solí do již tak zanícené rány. „Jednoduše řečeno, umělče, jsme v pěkném průseru.“ Zadívala jsem se na něho. Svoji pravou ruku položil na mou levou, která byla na topení v domnění, že by mohla roztát. Jeho dlaň byla teplá, na rozdíl od té mé, která musela být stále ledová jako čerstvě napadaný sníh v zimě. Po chvíli svou ruku stáhl, aby se mohl věnovat řízení.

„My nejsme v průseru, ale v propasti plné piraní, policajtů,“ objasnil pro ty, kteří by to nechápali, čímž myslel mě, což jsem se urazila. Když viděl můj zakaboněný výraz, ušklíbl se, ale poté už pokračoval ve své chytré přednášce o našem obrovském problému. „Kteří nás sežerou za živa, pokud uděláme sebemenší přešlap.“

„Co tedy navrhujete, pane učiteli?“ Poškádlila jsem ho tím oslovením, zatímco jsem čekala na další šílený nápad, který v nejhorším případě mohl náš člun v řece plné těchto masožravých ryb jedině potopit. „To, co nám jde. Lhát, hrát pár a užívat si života.“ Nasadil hollywoodský úsměv s pohledem vítěze.

„Teď bych prosila něco realistického.“
„Tak si vymysli něco sama, když seš tak chytrá.“
„V lednici je pivo, objednáme si pizzu a u ní třeba něco vymyslíme. S Enzem jsme to tak dělali vždycky. Ale já vybírám film.“ Teď jsem se tvářila já jako vítěz, protože z jeho tváře vyprchalo veškeré nadšení, ale naplnil ho strach z filmu, který bych já jako holka mohla vybrat. „Tohle je vážně cesta do pekel,“ zopakoval a nasucho polkl. Já se jen rozesmála a vnitřní prostory mustanga zaplnil můj smích.