Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Zábava teprve začíná, přátelé

Kdo z vás se někdy probudil na podlaze, tak ten pocit moc dobře zná. A kdo ne, tak za něho může být rád. Ono po odpoledni plném utíkání před strážci zákonu, protože jste ze svého nitra vyvolali ducha umění, není ani trochu příjemné. Nebýt mého doprovodu, asi bych se ocitla i se sprejem v ruce ve chřtánu lidí v uniformách.

Po náročné sobotě měla dle mých parametrů následovat poklidná neděle s mým oficiálním přítelem. Jestli jste si představovali, že zamilované páry usínají a probouzejí se v posteli v objetí, tak vás musím vyvést z omylu. Pokud vám to ještě nedocvaklo, tak mě můj milovaný James skopl z postele přímo na podlahu a to bez vyhřáté deky. Bez MOJÍ vyhřáté deky. Boje o peřinu se během předešlé noci odehrávaly častěji, než by bylo zdravé. Když se zkrátka sejdou dva paličáci, tak to nemůže dopadnout dobře.

Strhla jsem z Jamese deku, abych se do ní mohla zabalit. Nemilosrdně jsem ho na oplátku shodila z postele, jako on mě v průběhu noci hned několikrát, protože to letiště byl můj majetek, kde jsem hodlala strávit ještě pár hodin.

Někdo mi ten spánek vážně nepřál, protože se malým bytem rozezněl uši drásající zvonek. Pokud mého přítele nevzbudil přesun na zem, tak tento nepříjemný zvuk svou práci odvedl a to kvalitně. Zmateně se postavil. Koukal na mně jako čerstvě vyoraná myš. Neochotně jsem se zvedla z teplé postýlky, abych mohla řádně vynadat člověku, který si mě v jedenáct hodin ráno dovolil vzbudit. Přehodila jsem si přes černé tílko a krátké kraťásky na spaní s maskáčovým vzorem černý župan.

V hlavě jsem si sesumírovala smysluplnou řeč, kterou bych vmetla Karin do obličeje, kdyby to tedy za dveřmi byla ona nebo paní Greenová. Jaké bylo ale překvapení, když jsem za nimi na zemi našla pouhou velkou, lepenkovou krabici s mým jménem. Nejistě jsem vyšla na chodbu z bytu. Nebylo tady ani živáčka. Za okny na chladné chodbě by mohly každou chvílí začít padat trakaře a vůbec by mi to nepřipadalo divné či neobvyklé, zatím počasí ale zůstalo u normálních dešťových kapek, jež mělo na rozpise svých povinností na dnešní den. Mým středobodem pozornosti se stala obrovská krabice za mnou. Naposledy jsem se rozhlédla po chodbě. Nevím, co přesně jsem čekala, ale snad možná zombieho nebo upíra schovaného ve stínu? Vážně nevím.

Už jsem se chystala dotáhnout balíček pro mou maličkost do obývacího pokoje, kde jsem ho chtěla rozbalit. Předklonila jsem se, abych ho mohla nějak dotlačit dovnitř. Když se ale něčí ruce ocitly na mých bocích, vyjekla jsem tak, že to muselo být slyšet až do posledního patra.

„Ššš, fialko. To jsem já," otočil si mně k sobě James. Stále mě držel za boky, teď ale o dost silněji, kdybych se mu čirou náhodou chtěla vytrhnout ze sevření. Praštila jsem ho uraženě pěstí do ramene. „Debile," utrousila jsem bez ostychu. Naklonil se k mému uchu, na kterém mě lechtal a zároveň příjemně hřál jeho dech.

„Budu dělat, že jsem to neslyšel. Sladký polibek jako odškodnění za probuzení na zemi nedostanu?" zašeptal vyzývavě. Odstrčila jsem ho od sebe. Na jeho hrátky jsem neměla náladu. Ne po tom, co mě vyděsil k smrti. Na malou chvíli jsem se bála, že se mně chystá někdo (opět) zbavit, přesněji řečeno zabít. Asi jsem byla vážně přehnaně paranoidní, ale já si to zkrátka po mých ne příliš pozitivních zkušeností opravdu myslela.

„Pokud by měl někdo dostat odškodnění, tak jsem to já," odsekla jsem možná až příliš kousavě. Teď jsem vážně ale na jeho přiblblé fóry neměla náladu. „Pomůžeš mi s tim, nebo půjdeš podpálit kuchyň, když postavíš na kafe?" kdybych uměla zvednout pouze jedno obočí, tak této schopnosti využiju hned. Já bohužel patřila mezi ty nevýjimečné lidi, kteří neměli snad žádný talent. Avšak z posledních týdnů mého teenagerského života se dalo vyčíst, že se ze mě stal smolař první ligy. Ovšem na výběr svého partnera jsem si mohla stěžovat jen občasně...