Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Život je hazard

Mezi prsty jsem svírala dopis, který mi přišel před třemi lety ve vězení. Měla jsem odpykanou téměř polovinu trestu, jenž činil sedmnáct let za zapírání důkazů, napomáhání při vraždě, ale také zahrnoval drogy v mém bytě. Elisabeth, jež měla být mou sestrou a nechala krutě zabít mého nejlepšího kamaráda, skončila v ústavu pro choromyslné. Svůj trest si měla odsedět tam, ale z důvodu jejímu psychickému stavu nedovolil její doktor, aby byla v normální věznici. Tak skončila dvojčata Smithová, která se nejen odcizila, ale jako sourozenci skončila. Veškeré vazby mezi mnou a dívkou vypadající stejně jako já, se zpřetrhaly v den na policejní stanici ve výslechové místnosti, kdy na nás všechny vybalila celou a bolestnou pravdu.

O Jamesovi jsem dlouho neslyšela. Jeho trest byl ale vyšší, než ten můj, ačkoliv zabil modroočka v sebeobraně, nenahlásil to z nás ani jeden. Zapírání informací mu trest nesnížilo, ale naopak navýšilo. Myslela jsem, že jsem s ním u soudu mluvila naposledy, alespoň přímo, ale mýlila jsem se.

Dny se vlekly stále stejně, přesto jsem se nenudila. Dostala jsem tak alespoň dlouhý čas na přemýšlení. Myšlenky se mi často toulaly k rodině, která mě odsoudila poté, co jsem přiznala svojí vinu u soudu. Nemělo smysl se bránit proti vznešeným obviněním. Svou největší bitvu jsem prohrála a to tak, že jsem opustila milovaného člověka, který seděl za stejně studenými, bedlivě střeženými ale i temnými mřížemi. Mý démoni mě doháněli, trápili, ale především mučili. Kolikrát jsem si myslela, jestli nejsem blázen, ale slova pouličního umělce mi dodávaly naději.

Drž se, fialko. Mohl mi říct cokoliv jiného, ale vybral si právě tato slova, ale především to oslovení. Jeho slova mě hřála u srdce. Naděje, že tady nejsem napořád, mi dodávala pouhá krátká fráze. Temní démoni mě přesto uháněli, jak jen mohli. A byl to právě Jamie, který mě držel mezi hranicí normálnosti a zcvoknutí.

Měla jsem dny, kdy jsem se cítila jako na kolotoči. Mé emoce lítaly nahoru dolů, jak se jim zachtělo. Jindy jsem byla na samotném dně. V takových dnech jsem sáhla pro pečlivě uchované a stále krásné v jasných barvách uchované vzpomínky s klukem, jenž měl namísto vlasů vrabčí hnízdo. Zavřela jsem jen oči a prožívala to vše znovu. Tu extázi pozitivní energie, naše pošťuchování, polibky plné vášně, pohádková slova a temná zaklínadla, jež nás od sebe oddělila.

Dlouho jsem se sesbírávala jen z toho množství emocí, které se na mně sesypaly jako obrovská lavina v horách se zasněženými špičkami, jež připomínaly pocukrované buchty nebo šlehačku. Všechno jsem si zničila. Vztahy s rodinou, s Jamesem se mi rozpadaly před očima. Ze školy mě vyloučili, práci jsem taky neměla a možná nás dokonce i vystěhovali z bytu, když tam teď nikdo nebydlel. 

Po první návštěvě, kdy mě navštívili oba rodiče, jsem to psychicky nedala. Rozbrečela jsem se, omlouvala se. Tak moc mě to všechno mrzelo. Já je ale nemohla nechat, aby se dívali na svou dceru, za kterou se styděli. Vyčetla jsem to z jejich očí. Mamka byla zdrcená a sražená na kolena stejně tak jako já. Pohled na její dvě dcery, jež obě skončily za mřížemi kvůli lásce, jí moc naděje nedodával.

Odstřihla jsem je od sebe. Bylo to tak pro všechny nejlepší. Jejich pohledy plné zklamání při soudu mě po dlouhých a temných nocích děsily. Probouzela jsem se slzami v očích, byla jsem celá zpocená, vlasy se mi lepily kolem spánků a čela na rozpálenou kůži. Zrychleně jsem dýchala. Přála jsem si v tu chvíli mít u sebe Jamese.

Poznala jsem strach a bolest líp než kdokoliv jiný. Láska byla krutá a až teď mi plně docházel význam citátu, který mamka použila při našem prvním po delší době a zároveň posledním telefonátu. Buď rozum nebo láska – nikdy ne obojí. Kvůli lásce jsme se všichni tři dostali tam, kde jsme měli na nějakou dobu zůstat. Pouliční umělec kvůli mně zabil, mé dvojče zabilo pro mě důležitého člověka v mém životě, který se stal její jednou velkou noční můrou.