Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Barvoslepý veverčák

Dle mého očekávání doma nikdo nebyl. Možná zase zapomněla, kde bydlíme, probleskla mi hlavou vzpomínka na ráno, kdy jsem pro Elis musela přijet k její kamarádce, kde se zmatlaly předchozího večera. Ironické zasmání jsem si nemohla odpustit, protože s touhle nehodou, jak to s oblibou mé dvojče nazývalo, jsem ji doslova prudila ještě pár týdnů po tom incidentu. My dvě jsme snad nemohly být sestry. Vtipné na tom bylo, že jsme vypadaly stejně, ale každá jsme byla naprosto jiná a hazardovala se svým zdravím odlišným způsobem.

Elis byla odjakživa ta starší, ale slovo zodpovědnost, zákon nebo snad práce jí byla naprosto cizí. Ona se válela na starém, rozvrzaném gauči, který měl už nejlepší léta za sebou. Jediný kdo tady makal, jsem byla já a ten lenochod, co bohužel vypadal stejně jako já, jen chrápal, chlastal a otravoval. Ke všemu se ještě opičila jak stará opice, která nemá nic jiného na práci, než sledovat trendy a štvát svojí mladší sestru.

Když jsem přišla minulý týden od Enza, svého nejlepšího kamaráda a svěřila mu své vlasy, aby je nabarvil na fialovo, málem mě druhý den trefil šlak. Elis se fialová tak zalíbila, že ji musela mít na té své totálně vymyté hlavě taky.

Nasupeně jsem za sebou zabouchla dveře z chodby do našeho malého bytečku. Doufala jsem, že si paní Greenová nebude zase stěžovat, že moc mlátíme dveřmi. Byla sice pravda, že občas jsme je zavíraly krapánek hlasitěji, ale to bylo maximálně jednou denně.

Nechala jsem vařit vodu na kafe a mezitím jsem se snažila dovolat fialce, která to samozřejmě nezvedala. Obvolala jsem snad polovinu jejích kamarádů, a až na pátý pokus mi ji nějaká její kamarádka dala na drát.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to máš poschovávaný po bytě?!" musela jsem znít jako totální hysterka. Přecházela jsem po malé kuchyňce s obýváčkem sem a tam. U toho jsem dupala jak stádo slonů. Jediné štěstí, že jsme bydlely v prvním patře.

„Hoď se dó chládku ségra, tó nic néní," chechtala se pořád ještě přiopile do mobilu své známé. Jediné štěstí, že snad polovinu svých známých měla napsaných na ledničce a u nich kontakt. Aspoň jsem pak kvůli ní nemusela burcovat policajty s jejich psy, aby jí vyčmuchali. Bohatě stačilo obvolat půlku podsvětí tohohle města, které ona znala.

Hovor jsem ukončila a vztekle jsem se odporoučela do její poloviny bytu. Každá jsme měla svůj pokoj a sdílely jsme pouze kuchyň s tím pidi obývákem a koupelnu. O nějaké chodbě se ani mluvit nedalo, protože všechno zde bylo tak prťavé a stísněné, že předsíň tvořil nestabilní botník, u něhož jsem jen čekala, kdy se rozpadne. Ono už ani svůj účel neplnil, jelikož boty se válely většinu času stejně mimo něj.

Z malé skříně jsem vytáhla její černý batoh, který byl špinavý od všeho možného. Nechápala jsem, jak mohla žít v tomhle svinčíku, ale nijak jsem to nekomentovala. Jen když jsem se přerazila o něco, co dřív možná byla noha postele, zanadávala jsem si. Přesto jsem ale nedokázala rozeznat, o co jsem se vlastně praštila. Ona by snad mohla i konkurovat tomu praseti, které spalo a žilo v bahnu.

Sbalila jsem jí těch pár švestek nebo spíš jen ty věci, které byly z toho svinčíku použitelné. Batoh měla v předsíni, spolu s lístečkem, že tady skončila. Bylo mi jedno, jestli měla za ní přijet policie. V nejhorším jsem jim mohla dát na ni telefon a oni by si ji našli sami.

Ačkoliv jsem se na žádnou školu dneska necítila, měla jsem mít od desíti seminář, který jsem strávila na policejní základně. Každopádně ten nadcházející jsem s přehledem stíhala. Snažila jsem se psychicky připravit na přednášku a výslech od Enza, který by si nenechal rozhodně můj pozdní příchod ujít.

Do té polorozpadlé budovy, které se říkalo vysoká škola, jsem vešla s velkou nechutí. Zakopaný pes byl v tom, že jsem chtěla dostudovat a začít žít ,,normální" život pracujícího člověka, kterého jeho práce baví a naplňuje. Můj případ to bohužel nebyl, přesto jsem si s kelímkem kávy sedla do své lavice vepředu, jelikož bych jinak přes ty žirafy nic neviděla. Aspoň ten krásně vonící nápoj s množství kofeinu mi pomohl přečkat dopolední výuku. Usrkávala jsem během dnešního rána už druhý kelímek kafe a díky němu jsem i byla schopná si z hodin něco odnést.

Během polední pauzy jsem myslela, že mi upadne pravá ruka. Za dopoledne jsem si ji snad upsala a to mně ještě čekala odpoledka.

„Vypadáš jak oživlá mrtvola," dobíral si mě můj společník, Enzo. Zašklebila jsem se na něho a snažila jsem se sníst svou porci ne moc lákavého obědu.„Neštvi, Lorenzo," ani jsem se na svého vysokého, zrzavého kamaráda nepodívala. Dopila jsem skleničku vody a dál jsem se vrtala v jídle, které zřejmě mělo dělat parodii na špagety s boloňskou omáčkou.

„Neříkej mi Lorenzo, fialko," řekl to ze srandy, ale já dneska neměla náladu na žádné jeho vtípky. Navíc jsem si vybavila kluka s cigaretou, který mi tak dneska ráno řekl a ještě víc pohnojil ráno, které bylo už tak hrozné. „Nejsem žádná fialka ani mrtvola. Jsem jenom holka, co má šiblý dvojče, které se opičí." Zvedla jsem se, že odnesu ten blivajz zpátky k okýnku a půjdu se ještě vyvětrat před další hodinou, která mě měla naučit praxi a trpělivosti se zákazníky. Vtipné bylo, že půlka školy byla už přestěhovaná v nové budově, jen nám prvákům ještě nechali třídy v té starý barabizně na spadnutí několik hodin.

„Neutíkej. Co ti dneska přelítlo přes nos?" zeptal se a srovnal se mnou krok. Museli jsme tvořit vtipnou dvojici. On byl dlouhán, já prcek. On zrzek, já fialka a přesto jsme byli oba stejně praštění a netrpěliví, co se týkalo kariéry úspěšného manažera.

„Ranní návštěva policie, ráno bez cigarety, vystěhování vlastní sestry, která je bůhví kde a nakonec jsem musela sem do školy. Říkala jsem už, že jsem naspala nanejvýš čtyři hodiny? Pokud ne, tak to teď říkám. Stačí jako shrnutí dnešního dne na nic?" Zastavila jsem a pokusila se mu podívat aspoň trochu do jeho oříškových očí, které mi tak moc připomínaly mou oblíbenou, karamelovou zmrzlinu v horkých dnech.

„Tak pardon, že jsem se tě dotkl. Jinak máš hezkou mikinu." Ukázal na můj svršek, který udržoval teplo před vlezlým, podzimním větrem. Schovala jsem si dlaně do klokaní kapsy a snažila jsem si nehrát s klíči.

„Nechápu, proč nosíš pořád jenom černý mikiny." Zakroutil nade mnou zrzek hlavou a já ho donutila zastavit.

„Enzo, to je tmavě modrá mikina. To není černá." Měla jsem pravdu, protože jsem se na to kdysi i ptala prodavačky, jestli to je opravdu tmavě modrá. „A já nenosím jenom černý mikiny. Mám i fialovou, tmavě modrou jako teď," důrazně jsem ukázala na svou mikinu.

„Ne ne, je to černá." Stál si za svým ten barvoslepý veverčák vedle mě.

Nechtěla jsem se s ním dohadovat, ale on si začal. Bouřková mračna se nad námi stahovala a mně z očí šlehaly blesky. I normálně jsem je měla tmavé a bohužel jsem se o ně musela dělit i s tou paličatou, fialovou, línou a nevím co ještě sestrou.

Ten den jsme se s Enzem pohádali a to dost solidně. Do naší hádky zatáhl i mou kamarádku Claire, která včera slavila narozeniny. Hádali jsme se se nejen kvůli mikině, ale především minulosti a z ní o pár nedořešených věcech. Rozpoutali jsme tak mezi sebou bitvu, ze které nemohl vzejít žádný vítěz, pouze dva poražení a rozmrzelí studenti, kteří si vyměnili nejen nehezká slova, ale především hluboce ranili toho druhého jejich nabroušenou břitvou.