Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Bouře emocí

Doběhla jsem před vchod do domu a běžela jsem dál po schodech. Dupala jsem sice u toho jako slon s fialovou hlavou, ale hlavně jsem chtěla být už v bezpečí svého bytu s kávou v ruce pod dekou u noťasu a koukat se na svůj oblíbený seriál Na tenkém ledě. Za mnou ovšem běžel neznámý umělec z policejní stanice a oba jsme byli vyděšení k smrti, tak jsem to tedy vnímala aspoň já.

Roztřesenými prsty jsem se snažila odemknout svůj byt, až se mi to nakonec podařilo. Prudce jsem za námi zabouchla dveře, když se do mého skromného domova dostal i černovlásek se svým černým batohem. Bylo mi jedno, jestli si bude ráno nebo třeba hned starší paní od vedle stěžovat. Já chtěla být v bezpečí a smazat několik posledních minut svého života z externího disku, který připomínal mou paměť.

Sesunula jsem se po oprýskaném laku dveří na zem a přitáhla jsem si kolena k tělu, o která jsem se následně opřela hlavou. Klíče leželi vedle mě a přesně jen několik centimetrů ode mě byl na zemi svalený i pouliční umělec. Těžce jsme oddechovali, a já neměla moc daleko k slzám. Nakonec jsem jim nechala volný průchod.

Ten den se stal mým nejhorším v životě. On je mrtvý. To byla první věta, která mi prosvištěla hlavou a vzedmula tak přímo tsunami vzpomínek na něho a naše dětství. Slzy mi stékaly po tvářích a následně mi smáčely lem mikiny.

Mikinu, kterou měl tu noc na sobě, jsem mu dala loni k narozeninám. Nevěděla jsem, co jsem mu měla dát a pak jsem uviděla tu dokonalou část oblečení, kterou nosil hodně často. Vzlyky zaplnily malý prostor chodbičky. Uzavřela jsem se ve vzpomínkách, které jsem s ním měla. Enzo byl mrtvý. Ta věta mě děsila až do morku kostí. On byl pro mě nejlepším přítelem ve všech chvílích a nikdy mně neopustil. A teď měl být nadobro pryč.

Naštvaně jsem zakřičela a zvedla jsem se. Kopla jsem do botníku, který se definitivně zhroutil na zem. V teniskách jsem došla až do kuchyně, kde jsem se opřela o kuchyňskou desku. Hřbetem pravé ruky jsem si setřela slzy a ještě jednou jsem zakřičela. Měla jsem vztek a zároveň jsem chtěla nechat vyhlásit celo světový smutek.

„Klid, uklidni se," něčí ruka mi přistála na rameni. Dělal malé kroužky, které z části uklidňovaly mé hysterické já. Jenže k už tak velké bouři emocí se přimísila i vina.

Prudce jsem se otočila a setřásla jeho ruku ze svého ramena.

„On je mrtvý, chápeš?! On je mrtvý!" Křičela jsem mu do obličeje. Vztek na celý svět byl mnohem menší, než ta hrozná mrcha vina. Kdybychom se minulý týden nepohádali, nespustila bych ho z očí a každou volnou chvíli bychom se společně smáli, hráli u něho doma videohry. Nakonec bychom se učili na další testy a vtipkovali o učitelích, dělali si srandu ze všeho a všech. Hudba by hlasitě hrála a prali bychom se, kdo bude dj pro ten den. Soupeřili bychom o to, kdo objedná pizzu a na čí účet to bude. Z velkého množství smíchu by nás bolela břicha a rodiče Enza by si ťukali na čelo, jestli jsme my dva vůbec mentálně v pořádku.

Sesunula jsem se zpět na zem a nechala jsem volný průchod veškerým emocím. Všechno to byla moje vina. Přes slzy jsem už ani neviděla. Když mi někdo však podal krabičku plnou kapesníků, neodmítla jsem. Troubila jsem jako na trumpetu, akorát s tím rozdílem, že to znělo falešně. Uprchlík před zákonem vedle mě byl celou dobu potichu a už nic neříkal.

Když jsem vyplakala snad celé moře, přestala jsem. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a tiše jsem promluvila. Hlas se mi třásl a bála jsem se.

„Umřeme?" Můj hlas zněl zuboženě a já tak musela i vypadat. Znovu jsem se vysmrkala a odhodila posmrkaný kapesníček do koše, jako bych byla basketbalistka světové ligy. Bohužel jsem se už ani do té pitomé věci nazývané koš netrefila.