Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Srdcové eso

Nevím jak vy, ale já si rozhodně sobotní ráno nepředstavuju tak, že poběžím hasit vlastní kuchyň. To bych ale předbíhala. Ležím v posteli s polštářem přes uši, protože snad jenom Satan by zapnul repráky v osm hodin ráno. Vydržela jsem to hodinu, než jsem měla co dělat, aby neletěly z okna spolu s Elis a jejími kumpány, kteří u nás stále byli. Vysvětlit jim, ať jdou dělat ten kravál jinam, byla snad ta nejtěžší věc. Dokonce i těžší než test z matematiky nebo fyziky.

Po úspěšném zlikvidování škůdců se mi podařilo ukořistit spánek na další hodinu. To už jsem ale ležela v posteli tak, že jsem div z ní nespadla na studenou podlahu. Boty na šněrování se válely u skříně, jak jsem je při prvním probuzení z nohou narychlo skopla. Černé šaty jsem měla celé pomuchlané, bordel všude, přeházené věci, láhve od piva a smrad nevím čeho, byl pořád slabý odvar oproti tomu, co se dělo v kuchyni.

Na podruhé jsem z postele vylítla tak rychle, že jsem dopadla na lino, protože jsem se zamotala do peřiny. Svým vzhledem jsem připomínala babušku jagušku a to jsem zjistila jen díky rychlému pohledu do zrcadla. Děsila mě představa, až se podívám pořádně. Když jsem se přes cestu plnou nástrah v podobě oblečení na zemi, střepů z rozbité sklenice a asi dvou krabiček cigaret, které byly bohužel prázdné, dostala do kuchyně, myslela jsem, že mě rovnou odvezou.

Varování, nikdy nepouštějte umělce k plotně. Nejenom, že bude vaše kuchyně vypadat jako po výbuchu v tanku, přijdete o jednu pánvičku, na které se snažil James udělat zřejmě palačinky, které by nežral ani pes, ale rozbitá vejce všude kolem s tekutým těstem až na digestoři, sloužila jako dost velká výstraha. Jak se mu toto povedlo, vážně nevím, ale i snad sídliště po atomové bombě bylo uklizenější než pracovní deska, ze které jsem neviděla ani jeden malý kousek, jež by nebyl špinavý.

„Cos vyváděl?!“
„Dělal snídani?“
„Takhle podle tebe vypadá snídaně?! Vždyť tys mi z kuchyně udělal kůlničku na dříví!“ zaúpěla jsem, protože to vážně nemohla být pravda. Z ruky jsem mu vytrhla naběračku, kterou nalíval těsto na pánev tak, že bylo totálně všude. Místo toho, aby dal do receptu jen požadovaný počet vajec, tak tady se jich válelo nejmíň dvacet! Měla jsem takovou chuť ho zaškrtit, přivázat na anténu na střeše v tomhle mrazu jenom v plavkách a nechat ho tam nejmíň na den. Z očí mi šlehaly blesky, bouřkové nebe se u mě zatáhlo. Chystal se něco říct, já ho ale rázným gestem ruky umlčela a zároveň odstrčila pryč z kuchyňského koutu.

„Tys do toho dal skořici?!“
„No aby to mělo vánoční chuť.“ Plácla jsem se do čela, protože tohle byl vážně materiál. Snažila jsem se zhluboka dýchat, protože bych jinak byla schopná ho asi k té anténě vážně přivázat. James se poslušně klidil z nebezpečné zóny, kde by mohl schytat ne jeden pohlavek.

Pomalu jsem začala likvidovat tu spoušť, kterou James natropil. Aspoň že ochotně uklidil zbytek bytu po velké party, co se tu odehrála včera v noci. Zbytek těsta jsem vyhodila, protože tento umělec do toho dal droždí, jež by tam za žádnou cenu nemělo být.

Po půl hodinovém boji s linkou jsem vyhrála a opět se leskla jako nová, ačkoliv měla stejně jako malý gauč své lepší časy už dávno za sebou. Dala jsem se do přípravy ze zbylých surovin do nového těsta na palačinky, které by neskončilo v koši, ale na talíři s mojí oblíbenou exotickou fíkovou marmeládou. Obratně jsem otáčela palačinky vyhozením do vzduchu. Bylo to jen v ruce a jejím pohybu. Nic těžkého, ale Jamesovi jsem to nedala zkusit, protože se mi ji vážně nechtělo seškrabávat ze stropu.

Stále v černých krátkých šatech ze včera jsem si sedla vedle svého „přítele“ na gauč. S chutí jsem se pustila do své porce, protože po včerejší chabé večeři jsem do sebe potřebovala dostat něco, co by mě nakoplo. Kávu jsem rozhodně na mysli neměla. Už tak jsem měla poslední týdny až moc velkou spotřebu kofeinu.