Nenapravitelní studenti

59 18 32
                                    

Byl pátek večer a přesně před týdnem jsme s Jamesem našli vraha, jak odklízel bezvládné tělo Enza. Role se tento týden ale vyměnili. Já a to ztřeštiprdlo jsme pro změnu ve středu v noci zakopali modroočkovo tělo v lese za městem, kde chodilo jen málo lidí. Bylo to až komické, čeho jsme byli schopní. Můj život zřejmě neměl být normální, protože já se nehroutila z toho, že mám sestru feťačku, ani že si sem každý večer vodí návštěvy a já se v noci nemůžu vyspat. Netrápí mě ani polouschlý kaktus, kvůli kterému asi přijdu o hlavu, až se mamka vrátí. Oscar mi moc nenapomáhal tím, že se nesnažil ani trochu vzpamatovat, když jsem ho dva dny po sobě pořádně zalila. On se zkrátka rozhodl, že asi uschne. No a třešničkou na dortu věcí, které mi byly někde, se vyjímal můj spolupachatel vraždy, kterou mi zachránil život. Nepřekvapovalo mě, že jsem na něho ráno narazila v obýváku na pohovce, ani že po sobě nic neuklidil stejně jako Elis. Mě totiž trápily mnohem horší věci, noční můry, ale především co by kdyby scénáře.

Po nocích jsem se ve snech dusila v červeném ručníku na chodbě, kde mě modroočko málem uškrtil. Když jsem se vzbudila, všichni vítaní i nevítaní hosté dávno spali. Někteří se váleli na podlaze, gauči, u Elis v posteli nebo na kachlíčkách v koupelně u záchodové mísy. Já tam strašila vždy dlouho po tom, co mě vzbudila jedna z mnoha nočních můr. Nejhorší asi byla ta, kde mě zatkli a vedli do temné cely. Rodiče se na mě zahanbeně dívali, má sestra se děsivě smála důsledkem nějakých omamných látek a Karin mě vedla do mého vězení. Z ničeho nic se v tom snu objevil James. Blonďatá policistka mě zamkla na sedm západů, a až poté se plně věnovala svému příteli - černovlasému klukovi s vrabčím hnízdem na hlavě, pohledem připomínajícím klidné jezero s odrazem úplňku. Líbali se přímo přede mnou, ukazovali si na mně jako na vraha Enza. Chtěla jsem jim říct, že já ho nezabila. Nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku. Ta bezmoc mě užírala za živa.

Od středy jsem téměř nezamhouřila oka. Konečky vlasů jsem měla slepené k sobě, druhý den jsem měla to samé oblečení. Postel jsem měla plnou nepovedených pokusů o referát, který nám učitelka na dějepis zadala. Nedokázala jsem se na nic soustředit.

Přetáhla jsem si přes hlavu khaki mikinu, která skončila na gauči v obýváku vedle Jamese. Z ledničky jsem si vyndala pivo, jež mi mělo dělat společnost v pokoji při učení se na pondělní test. Pravděpodobnost, že si v tomto stavu něco zapamatuju, byla hodně mrňavá. Bohužel jsem si další pětku dovolit nemohla.

„Neříkej mi, že si deš zase lehnout, fialko?" O futra mého pokoje se ležérně opíral James. „Někdo se na rozdíl od tebe musí učit," odsekla jsem podrážděně. Z batohu jsem si do postele vytáhla učebnici matematiky, kde se údajně měla nacházet látka, z níž jsem nevěděla ani ň.

„Co berete?" zeptal se zájmem. Bez dovolení si sedl do mé postele, odrhnul několik papírů s referátem na stranu, aby měl dostatečně velký prostor na sezení. „Jak to mám vědět?" Dál jsem podrážděně listovala sešitem mezi zápisy z jednotlivých hodin. Nechápala jsem z toho nic. Kdyby tady byl Enzo, nahustil by to do mě za půl hodiny. Jenže tady není. Realita mě doslova zabíjela. Umělec vedle mě se natáhl pro můj sešit a zahodil ho na zem ke skříni. To samé udělal s papíry, ty ale úhledně složil a položil na stůl, na kterém jsem mohla pracovat maximálně z postele.

„Co to sakra děláš?! Já se nemůžu válet jako ty! Musím dělat něco jinýho než si čmárat nějaký obrázky. Jestli nedokončím první semestr, jsem nahraná," povzdechla jsem si a natahovala se pro sešit. Chytil mě pevně za levou ruku a přitáhl k sobě. Dívala jsem se mu do modrých očí a on do těch mých bouřkových. Chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívali. Ticho mezi námi narušil až James.

Život je hazard [OPRAVUJE SE]Wo Geschichten leben. Entdecke jetzt