Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Kdo neprohrál, nikdy skutečně nevyhrál

V policejním autě jsem ten večer byla pouze za společnosti obézního zrzavého policisty. Během řízení se cpal koblihou s pudinkem a zřejmě třešňovou nebo jinou červenou marmeládou. Zbíhaly se mi sliny na cokoliv, co připomínalo jídlo. Měla jsem neskutečný hlad. Ani to pitomý jídlo nás nenechali sníst. Ale zaplatit, to jo. Že by nám ho dali aspoň sebou? To ne, protože prý nebylo celé hotové.

Seděla jsem na zadních sedačkách, ve zpětném zrcátku pozorovala modrého mustanga, kterého za námi šoféroval James, zatímco jemu policejní dohled dělala Karin. Věděla jsem, že spolu doopravdy nechodíme, ale štvalo mě, jak blízko u něho je. Až moc blízko.

Z přemýšlení nad blonďatou policistkou Karin mě vyděsilo vyzvánění mého mobilu. Roztřesenými prsty jsem hovor přijala. Z druhé strany se ozval hlas ženy ve středním věku, které jsme se s Elis tak moc podobaly.

„Ahoj, mami. Hele víš, teď se mi to moc nehodí, zavolám ti později, ju?“ Chystala se jsem hovor co nejrychleji ukončit. Každá máma dokázala poznat byť jen podle hlasu nebo pohledu, že s jejím dítětem není něco v pořádku. Za tento mateřský instinkt, který bohužel ovládala i má mamka, bych zaplatila jakoukoliv částku, aby jí ho někdo na určitou dobu sebral. Chtěla jsem se vyhnout vyptávání a ještě lépe diskuzím o mém drogově závislém dvojčeti, které poslední čtyři týdny bralo sice malé množství, ale pořád to byly drogy, ať už se jednalo o jakkoli velkou dávku. Naši o tom nic nevěděli a já neměla srdce na tom jim ještě víc kazit již tak zkreslené iluze o jejich „dokonalých“ dcerách. Jedna brala drogy, druhá neměla ani toho přítele, kterého jí hrál pouliční umělec, aby měli alibi (což jsem taky zpackala, protože jsem neřekla, že jsem byla s Jamesem, jak jsme se prvně domluvili) a nakonec je podezřelá z vraždy svého nejlepšího kamaráda. Zapomněla jsem dodat, že jsme s Jamesem taky zakopali mrtvolu vraha, jedeme (zase) na výslech detektivky Sheily Nerenové a v té indické restauraci nás prý už nechtějí vidět. Prý abychom jim nekazili dobrou pověst.

„Děje se něco, zlatíčko?“ zeptala se ustaraně, tím tento rozhovor teprve začínal. „Všechno je v pohodě, mami. Jen že jsem na rande a…“ Nechala jsem jí větu dokončit dle jejích úvah, protože se mi rozhodně nechtělo zpovídat, že se třesu jako klásky obilí na poli během vichřice. Ačkoli topení bylo v autě na plné kule, já se stále třásla, ale strachy. Ruce se mi klepaly, namísto prstů jsem měla rampouchy jako ledový obr v Ledovém království, jak ho Elsa postavila na ochranu svého paláce.

„A s kým pak? Že by s Enzem?“ optala se zvídavě. Vůbec si nedělala starosti s tím, že jsem na „rande“, které pro mě skončilo před pár minutami, když nás sebrali policajti přímo v restauraci. „Mami,“ zúpěla jsem. Tyto doslova výslechy ohledně kluků jsem jakž takž zvládala na střední, ale teď jsem to už vážně nedávala. Lepší načasování si pro tento rozhovor vybrat nemohla vybrat. „Ne, s Enzem ne.“ Už jsem ale nedodala, s kým jsem měla v plánu dnešní večer strávit. Možná by byl i fajn, ale to se už nikdy nedozvím, protože ho strávím s hladovějícím žaludkem na policii, kde mě asi zavřou do basy a neprávem obviní z vraždy Enza. Už jenom ta představa mě děsila. Trhaně jsem se nadechla, poupravila si šaty a zadívala se do šera za okýnkem.

„A jak se jmenuje?“
„James se nejmenuje nijak,“ až když jsem to ze sebe vychrlila, uvědomila jsem si, co za kravinu jsem zase plácla. Měla jsem sto chutí hlavou praštit o zeď, tady ale žádná bohužel nebyla… Za to zrzek za volantem se opravdu hodně „nenápadně“ uchechtával a myslel si, jak to zakryje jezením další sladké kalorické bomby, aneb jedním z největších bojovníků armády cukru – koblížkem.

„To je hezké jméno. Už nebudu rušit. Zítra si ale ještě zavoláme. Pozdravuj Lis, a toho tvého Jamese. Je hezký? Brunet, blondýn, zrzek? Má tetování, kouří, nebere drogy, není závislý na alkoholu?“ vyzvídala dál. Jednoho kulometu se na chvíli zbavím, a hned ho nahradí druhý. Povzdechnu si, avšak žádné detaily o svém „příteli - nepříteli“ neprozradím. Rozloučím se se slovy, že zítra tedy zavolám. S tím, že na to pravděpodobně zapomenu, ale ona se mamka když tak ozve, ostatně jako většinou, když na to zapomenu. Tohle téma by si nenechala ujít na řešení se svou nejmladší dcerou. Mně by vůbec nevadilo, kdyby zítra třeba kvůli bouřce byl špatný signál nebo vypadl proud. To by ale musela být nejdřív pořádná buřina buď u nás, nebo ze strany mých rodičů, o kterých vlastně ani nevím, kde se teď nacházejí. Jeden týden támhle, druhý týden zase tam. Přeprava po vlnách lodí, vzdušnou čárou mezi mraky nebo obyčejným vlakem či taxíkem jim nebyla v žádném případě cizí. Zítra bude muset pršet, musí. Klidně zatančím dešťový tanec, pokud to pomůže.