Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Nevraživé sestry

Bylo mi zle od žaludku. Loď, na které jsem s Jamesem byla, právě klesala ke dnu, kde na ní čekaly mříže v podobě chaluh a jiných zelených mořských řas. Odřená zápěstí od občasného škubnutí s želízky mě vždy uvedly do kruté reality. Nejen, že se má noční můra pomalu, ale jistě stávala skutečností, vše mi padalo na hlavu jako knihy v tiché knihovně ve škole. Největší ránu ale utrpělo mé srdce.

Slzy mi tekly proudem a já už ani nepochybovala o tom, že brzo budou mít z policejní stanice přístav. Kapesníčky, které mi nabídla právě Sheila, jsem přijala. Zatroubila jsem jako slon. Jindy by mi to možná přišlo trapné, teď mě nezajímalo ale nic jiného, než zdrcený James.

Od sebe nás dělila překážka v podobě Karin, která na něho dávala pozor. Nehrála s ním žádnou hru jako předtím, když se ho snažila získat pro sebe. Její ledový klid mě děsil, ale ne tolik jako hromádka neštěstí, co seděla vedle blonďaté policistky.

Sama jsem měla přidělený dozor v podobě svalnatého kolegy detektivky Nerenové. „Nechcete kávu, slečno?“ řekl to tak ledově, až jsem sebou cukla. Žádné emoce, nic. Kdyby nebyl z masa a kostí, myslela bych si, že je to pouhý robot naprogramovaný na obsluhu zatčených a na jejich dohled.

Záporně jsem zavrtěla hlavou, načež znovu zatroubila jako kde jaký trumpetista. Já ale na žádný hudební nástroj nehrála. Nebyla jsem moc umělecky založená na rozdíl od Jamese. Ten byl hotový umělec, ať se dotkl čehokoliv. Na každé věci viděl něco pozitivního, jejich osobité kouzlo, nesoudil lidi tak jako já. Neměl problém se bavit s kýmkoli o čemkoli, přesto byl mnohdy otravným kafemlejnkem. Já ho ale milovala, zničila náš vztah z krásného na toxický.

Vydral se ze mě další vzlyk, když si Sheila do výslechové místnosti nechala předvést Jamese. Hora svalů vedle mě si odskočila pro vlastní kávu, kterou jsem já odmítla. Měla jsem dokonalou šanci k útěku, ale s plnou policejní základnou, želízky a v tomto rozpoložení bych se moc daleko  nedostala. A to jsem ještě nezmínila svou mizernou kondičku, se kterou by to bylo ještě těžší.

Tichý chod policejní ústředny prořízl vzpurný tón dívky. Zpoza rohu se objevily nejdříve jen siluety, jež se mi rozmazávaly v potocích slz. Když jsem ale zamrkala, poznala jsem své dvojče, které násilím dva policisté táhli přesně ke mně.

Naše pohledy se střetly a já se dívala na svou kopii. Její totožné bouřkové oči, stále ještě jasně fialové vlasy s tmavšími melíry rovněž fialové barvy se staly poznávacím znamením mezi námi dvěma za poslední necelý týden. V jejích očích se lesklo cosi temného, co jsem v nich nikdy před tím neviděla. Elisin zákeřný úsměv mě vyděsil. Nechápala jsem, co se to tady děje ani proč je zde mé dvojče.

Nemusela jsem ale ani dlouho čekat na vysvětlování, protože ze dveří vyšla osoba, které bylo svěřeno prošetření a najití vraha, jenž zavinil smrt mého kamaráda. Detektivka si nás do výslechové místnosti nechala předvést obě, ale James ze dveří nevyšel, jako tomu bylo u předchozích výslechů.

Místo nohou jsem měla jen čekankový sirup, jež jsem si s oblibou ráno přidávala do bílého jogurtu, který se stával rychlou, ale především lehkou snídaní a startem obyčejného školního dne. Co bych teď tak dala za normální školní den, nečekanou písemku hned první hodinu, ne moc vábný oběd, nudnou přednáškau, na které bych pomalu usínala, ale především odpoledne u Enza. Ty časy byly pryč. Alespoň prozatím.

Se svěšenou hlavou jsem zadržovala vzlyky, které se draly na povrch. Elis se vedle mě pošklebovala, zatímco James dělal, že tu vůbec nejsme. Za každým z nás stál jeden policista pro případ, že bychom hodlali vzít nohy na ramena.