Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Stará dobrá lopata

(_Chanelle_Dieudonne_)

Silné sevření povolilo. Zhroutila jsem se na zem jako hadrová panenka. Celý svět se se mnou točil a já si připadala jako na kolotoči, na který byste mě na pouti nebo v zábavním parku v životě nedostali. Barevné šmouhy tvořily veškerý můj pohled do malé chodbičky, kde jsem před chvílí stála a chtěla jít do svého pokoje. Ztěžka jsem lapala po ztraceném dechu, který mi někdo na několik chvil sebral.

Zakořeněný strach v mé hlavě vyrostl ve velký strom, který se právě zelenal a co nevidět měl přinášet trpké ovoce, které chutnalo po železu a bylo celé rudé jako krev. Polil mě studený pot, když ke mně odněkud z dálky doputovala informace, že jsem mohla umřít. Ta myšlenka mě děsila. I fakt, že jsem ležela na zemi v ručníku nad kolena, byl slabý odvar, oproti husí kůži, ledovému potu a třasu, který doprovázel celé mé tělo. Nejhorší byl ale strach a panika, které ovládaly každičkou buňku v mém těle.

Mohla jsem umřít. Děsilo mě to až k smrti, protože já umřít nechtěla. Měla jsem pocit, že mě někdo opět škrtí a mě se nedostávalo kyslíku. Svůj splašený dech jsem slyšela jako ozvěnu všude kolem sebe. Když mi někdo položil ruku na tvář, trhla jsem sebou a prudce se posadila. S hrůzou v očích jsem se dívala na Jamese, který vypadal podobně jako já. Třásly se mu ruce, ve kterých normálně sebejistě držel tužku a něco si věčně črtal do svého sešitu. Jeho jindy stále z léta opálená pokožka byla teď popelavě bílá. Mohl by se dost dobře jako chameleon zamaskovat se zdí za ním.

„Jsi, jsi v pohodě?" Oči měl vytřeštěné hrůzou, ačkoliv se právě staral o mě. Záporně jsem zavrtěla hlavou, protože po tomhle jsem nemohla být v pohodě.  Po chvíli jsem se už ani nedívala na něho, jen do prázdna před sebou. „Sakra Ashley! Řekni něco, cokoliv. Jakej jsem debil, jak hrozně tě štve, že jsem ti vypil ice kafe. Prosím," zněl jako odstrčené štěně, které nikdo nechtěl.

Nesl mě ve své náruči do obýváku, kde mě položil na gauč. Já byla ale pořád zticha. Nemohla jsem nic říct, protože nad tímhle se nedalo jen tak mávnout rukou. Přemýšlela jsem, jestli to bolí. Bolelo to Enza, když umřel? Jak vlastně umřel? Třásla jsem se, ale nic neříkala. Po mučivě dlouhé půlhodině jsem ze sebe dostala jediné slovo. „Děkuju."

Zvedla jsem se, že se konečně zbavím ručníku a vyměním ho za nějaké normální oblečení. Na roztřesených nohách jsem přešla až do chodby, kde jsem zděšením chtěla vykřiknout. „Ššš, ššš. Nedívej se." James si mě otočil k sobě čelem a ochranářsky okolo mě ovinul své paže. Nevím, jestli jsem byla víc zděšená těma pronikavě modrýma očima nebo tím, že se mi právě na chodbě válela mrtvola.

Vzlyky se malým bytem nesly ještě hodně dlouho, dokud jsem už nevěděla, proč vlastně brečím. „My jsme ho zabili," zašeptala jsem po dvou hodinách, kdy můj spolupachatel jen přihlížel mému záchvatu paniky, lítosti a naprostého zděšení.

„Když už, tak já. Chtěl zabít tebe, fialko. Teď už vlastně nejsi fialka, co?" Zastrčil mi černý pramen vlasů za ucho a já se mu ale pohledem vyhýbala. „Jsme vrahové." Stála jsem si dál paličatě za svým. Umělec vedle mě si jen frustrovaně prohrábl své vrabčí hnízdo.

„On sem přišel a chtěl zabít nás! Kdy ti to do prdele konečně dojde?!" Rozkřikl se a prudce se postavil. Mlčky jsem přihlížela, jak třískl s modrým hrnečkem s kávou o zem. Také jsem se zvedla, ale proto, že se už konečně převléknu. Prokličkovala jsem si cestu mezi střepy a rozlitou kávou až do chodby.  Mrtvole modroočka jsem se vyhnula co největším obloukem. Jeho vytřeštěné oči byly jasně modré, jako když jsem je viděla poprvé v temné uličce nočního města. Bílá kůže na krku se mu přehrnula přes okraje pevně uvázané kravaty, která zřejmě zavinila i jeho smrt. Roztřesenými prsty jsem sáhla po klice od své malé ložnice.