Život je hazard [OPRAVUJE SE]

O mrtvých jedině dobře

Celou neděli lilo jako z konve. Po snídani přímo do postele, zkontrolování kuchyně, která zůstala nepoškozená, přišel na řadu obrovský balík, jež stál přímo uprostřed obýváku.

„Prosím skalpel, sestři," pronesl s naprostou vážností James. Protočila jsem nad ním oči, ale poslušně jako nějaký vycvičený pes přinesla nůž na otevření našeho pacienta. „Postačí tento, pane doktore? Nebo mám vzít menší nebo snad ještě větší?" přistoupila jsem na jeho hru. Oba jsme se potřebovali rozptýlit.

Slova Elis na mě doléhala v plné síle, a tak rozptýlení v podobě operace skutečně bodlo. Můj krapánek bláznivý princ šermoval kolem sebe s nožem tak dlouho, dokud mu nevypadl z ruky.

„Myslím, že tento je ideální."

„Ještě se na něj nabodni, že jo. Vsadím se, že by mi připsali i tvojí neopatrnost," uchechtla jsem se. Ujala jsem se otevření uspaného, kartonového pacienta. „Nedýchá, pane doktore. Co mám dělat?"

„Jak to mám asi vědět? Nejsem doktor," zasmál se James. „Ale operujícímu doktorovi by se hodila pusa na povzbuzení," poklepal si na tvář.

„Komediante," utrousila jsem, ale místo jen letmé hubičky na tvář jsem si ho k sobě za zátylek přitáhla do polibku. Jeho rty se zdály být lékem na veškeré šrámy, které utrpělo mé srdce za poslední dobu. Zdálo se mi to teprve jako včera, kdy jsem Enza nazvala barvoslepým veverčákem, ocitla se poprvé na policejní stanici, seznámila se s pouličním umělcem, zaplula do kruhů zločinců a hříšníků, ale především viděla první vraždu.

„Mám to otevřít já, nebo chceš sama?" vyrušil mě laskavý tón hlasu, jaký James zvolil. Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala všechny démony, kteří se tam za poslední dobu usadili, avšak marně.

Pouliční umělec se ujal otevření krabice, do které bych se možná i vešla. Zatajil se mi dech, když na mně vykoukl herní ovladač. Nebyl to ale jen tak ledajaký herní ovladač. Byl to Enzův herní ovladač, který měl na zakázku udělaný s motivem černých křídel vran a jednu samotnou vránou.

Vrány se často označovaly jako poslové smrti nebo špatných zpráv nebo věcí. Enzo je tam měl ale z jiného důvodu. Vrány pro něho znamenaly jeden velký otazník. Jejich krásné černé peří, na místech ovladač měl lehce ošoupanou barvu, jak se často používal. Malba přesto zůstávala stále krásná a její šmrnc se nedal popřít stejně jako tajemno, jež z ní přímo prýštilo.

Hned pod ním leželo několik zarámovaných fotek mě a mého nejlepšího kamaráda. Vedle jeho ovladače ležel důkladně zabalený ten můj. Jeho fialová barva, černou barvou vyvedené kontury fialových květin, podle jejichž názvu jsem si vysloužila od Jamese svou přezdívku.

Oči se mi zalily slzami. Balík byl plný vzpomínek na osobu, která mě dělala šťastnou už od dětství. Byl mým věrným přítelem. Stál při mně, slíbil mi, že mě nikdy neopustí, přesto to nedodržel. Nejradši bych vykopala jeho tělo v rozkladu ze země. Nerozloučila jsem se s ním. Ani nevím, kde má hrob. Jeho rodiče mně nepozvali na pohřeb, protože si zřejmě mysleli, že údajný vrah jejich jediného syna by tam být neměl. Přesto mi poslali balík plný jeho věcí.

Ruce se mi třásly. Slzy mi bránily ve výhledu do krabice. Otupěle jsem seděla v tureckém sedu vedle Jamese. Nevnímala jsem. Přede mnou se promítal celý život mého zesnulého kamaráda a naše společné vzpomínky a chvilky.

Viděla jsem náš první koncert, párty, nástup na střední, na univerzitu, jeho dvacáté narozeniny, odpoledne strávená u něho doma. Vždy mě vyslechl. Nesoudil mě, bezstarostně se smál. Uměl si užívat života přesně tak jako James.