70. léta občanský průkaz

Návrat

Byla jsem na cestě zpět do Prahy. Tátovi jsem už volala, že mi to nevyšlo, bylo mu to v podstatě jedno. Starší brácha se někde zašívá a doma často nebývá. Za to s Vencou, vlastně mým dvojčetem, si hodně rozumím. To, že se vracím domů je pro něj překvápko, doufám, že bude mít radost.
Přijela jsem na nádraží a vystoupila z vlaku.
T (táta): "no nazzzdaaarr T/jino, ty jsi mi teda chyběla holka....ukaž, pomůžu ti s kuframa."
T/j: "no čau tati....díky" podala jsem mu kufry.
Jsem ráda, že má táta dobrou náladu. Obvykle je naštvanej a chlastá. Jako neříkám, že já nechlastám jo, ale víte jak to myslím, ne?

Nasedli jsme do auta.
T: "je mi líto, že ti to nevyšlo. Vím, že jsi tam chtěla kvůli mámě."
T/j: "Hm..teď už mi to je vlastně jedno. Máma nás stejně opustila."
T: "Víš napadlo mě, jak si říkala, že chceš Václavovi udělat to překvapení.."
T/j: "no?"
T: "Tak, že by jsi přišla k nim do třídy."
T/j: "Počkat...to jako už dneska mám jít do školy?"
T: "no, tak přece na něj nechceš vybafnout ve dveřích až přijde domů, to by bylo překvápko, se tady ukázat po dvou letech? Hhh?"
T/j: "Tak fajn, asi máš pravdu..."
T: "Tak já tě hodím před školu a pak ti vyložím věci doma, vybalíš si až přijdeš ze školy."
T/j: "dobře, díky"
T: "a ne, že přijdete pozdě domů, ať mi pak povíš, jak ses měla."
T/j: "no já nevím, co bude mít Venca v plánu. Ale bylo to nic moc byla jsem ubytovaná na nějakým intru na pokoji s holkou, co se tam taky chtěla dostat, ale nepovedlo se jí to stejně jako mně. Celý dny jsem akorát trénovala nějaký otočky a výskoky a stejně to bylo k hovnu. Už o to ani nebudu usilovat, seru na balet."
T: "no, tak to nechápu jak tohle mohli být dva roky. Václav kamarádí furt s těma třema klukama, ze školy se vrácen pozdě, takže někam chodí..."
Dojeli jste před školu.
T/j: "tak čau tati"
T: čau

On kamarádí s nějakejma třema klukama?
Si je ani nepamatuju?
To jsem vážně tak blbá?
Bože, vzpamatuj se T/j!

Vešla jsem do školy a šla rovnou za paní ředitelkou. Zaťukala jsem na dveře. „dále", ozvalo se zevnitř. Šla jsem dovnitř.
T/j: "dobrý den"
Ř (ředitelka): "aaa, dobrý den, máme tu T/j Jehličkovou, naší starou žačku..."
T/j: "ano, dobrý den, to jsem já"
Ř: "tvůj táta mi už volal, můžeš jít rovnou do třídy 9. B kam chodí tvůj bratr, je to úplně nahoře, po schodech doleva."
T/j: "dobře, děkuji"
Odešla jsem.

Tyvole ta ředitelka se vůbec nezměnila, už rovnou vím, že s ní zase budu mít problémy.
No, možná, že jí ještě přibylo pár vrásek...

Prěd třídou.
Zaťukala jsem na dveře....

Popelka

Popelka: "hej kluci!"
Žába: "no, co chceš?"
Popelka: "taky vás to nudí?"
Aleš: "tak ne asi, koho by to by bavilo.."
Popelka: "v kolik si dáme sraz na cin-...."

V tom někdo zaklepal na dveře třídy.
Pivoňková: "dále"
Pomalu se otevírali dveře, zajímalo mě, jaký zase bude mít paní ředitelka problém..
Jenže za dveřmi nestála paní ředitelka, ale stála tam mladá holčina, která vypadala jako....
Popelka: "T/j!!!!"
Zvolal jsem hlasitě a okamžitě se zvedl ze židle a běžel ji obejmout.

Slušelo jí to, vyrostla, byla hezká a voněla krásně po fialkách a čerstvým, takovým tím příjemným větříkem, který nám rozfoukává vlasy, když jdeme s klukama po ulici.

Popelka: " kde ty ses tu vzala"
T/j: "nevyšlo mi to no..."
Popelka: "bože ty jsi mi tak chyběla..."
Ještě jednou jsem jí obejmul.
T/j: "taky si mi chyběl brácha"
Pivoňková: "tak fajn děti, to si dopovíte později. Já tě tu vítám zpět T/j, jsem ráda, že jsi zpět a je mi líto, že ti to nevyšlo."
T/j: "děkuju, a nechte to být, ani mi to není líto, teď jsem ráda, že jsem zpátky"
Pivoňková: "tak se běž posadit támhle dozadu prosím"
T/j: " jasňačka"
Popelka: "bože já mám takovou radost, že jsi doma"

T/j

Jsem ráda, že jsem po dlouhý době viděla bráchu, vypadalo to, že on měl taky radost.
Sedla jsem si dozadu vedle kluka s blonďatými vlasy trochu delšími, ale ne tolik jako měl brácha. Podívala jsem se na něho a jen se usmála, taky se usmál.
Bože měl tak krásný ruměnkový oči, do kterých se dalo pohltit...v tom jsem si vzpomněla...

T/j: "panebože....Aleši?!"

Aleš

Když T/j vešla do třídy a běžel za ní Popelka, hned mi došlo, že se jedná o jeho dvojče. S T/j jsme si jako malý hráli, ale pak musela odjet a dlouho se nevracela, Popelka nám pak říkal, že jela do Brna na přijímačky na hudební konzervatoř. Chyběla mi, protože jsme si hodně rozuměli.
Fajn možná se mi trochu líbila, ale víte to byla ještě taková ta dětská láska. Často jsem jí skládal básničky a ona je s úsměvem četla.

Když učitelka řekla, ať si jde sednout dozadu, došlo mi, že si jde sednout ke mně, protože u mě jediného bylo volné místo. Popelka seděl s žábou ve vedlejší lavici a Míťa seděl přede mnou s nějakou holkou jejíž jméno si nepamatuju, přesto, že se mnou asi 9 let chodí do třídy.
T/j se posadila a s úsměvem se na mě podívala. Vypadalo to, že si mě nepamatovala. To jsem se tak změnil, dobře, dřív jsem měl kratší vlasy, teď je mám delší a v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ si je nenechám ostříhat.

Chvíli věnovala svou pozornost paní učitele, ale najednou se otočila zpátky na mě.
T/j: "panebože....Aleši?!"
Do prdele, tak ona si na mě vzpomněla, co mám teď říct?! Ucítil jsem její vůni, voněla jako rozkvetlé květiny, voněla jako jaro, nejvíce jsem z ní cítil fialky, byl to úžasný pocit.
Stále se na mě dívala těma svýma nádhernýma hňedýma očima, které v sobě ukrývali jiskru.
Aleš: tak sis na mě přeci jen vzpomněla...