70. léta občanský průkaz

Konec

Všichni jsme usnuli, ale musím říct, že se mi moc dobře nespalo. I když jsem byla skoro v objetí Aleše a měla přes sebe přehozený jeho kabát, stejně mi byla zima. To mě probudilo. Bylo už šero, ale stále brzy na vstávání. Podívala jsem se na hodinky, bylo půl páté ráno. Chtěla jsem ještě spát, ale nešlo to, byla jsem hrozně promrzlá. Podívala jsem se okolo sebe, kluci spokojeně spinkali. Zvedla jsem se ze země a šla směrem ke křeslům, kam s klukama sedáváme. Popadla jsem jednu láhev rumu a napila se. Sedla jsem si na křeslo, které bylo teplejší jak zem a zachumlala jsem se do svého kabátu. Jen tak jsem čuměla do blba...
V tom mi někdo vstoupil do výhledu.

P: „co je?" Poznala jsem, že je to Žába.

T/j: „zima je"

P: „aha, tak to jo" sedl si na proti mně, na svoje místo. Povídáním jsme očividně probudili Aleše, protože se zvedl a šel k nám.

A: „Proč nespíte?"

T/j: „je mi zima a nešlo mi usnout." Aleš si sedl vedle mě, dal mi pusu na tvář, objal mě okolo ramen a napil se z té samé flašky, ze které jsem před chvílí pila já. Jediný, kdo spal, byl Popelka. Ani se nepohnul a dál si spokojeně chrupkal. Aleš přes mě opět přehodil svůj kabát, tak jsem se zachumlala do jeho náruče. Teď už mi bylo teplo, teď mi bylo příjemně. Ale furt tu je někde ten mrazivý kout...ohledně Míti.

Za chvíli jsem v teple u Aleše usla, probudila jsem se, když už bylo světlo. Aleš byl vzhůru a hrál si s mými vlasy.

A: „dobré ráno" zašeptal mi. Rozhlédla jsem se okolo sebe, Petr spal na místě, kde normálně sedí a Popelka byl stále na tom samém místě.

T/j: „už chci jít domů..." řekla jsem mrzutě.

A: „tak půjdeme," dal mi pusu do vlasů. Zvedli jsme se, poskládala jsem klukům z klacků do trávy vzkaz "šli jsme :)" tak aby to viděli a už jsme to společně kráčeli cestou z kopce. Šli jsme k Alešovi domů, protože u mě by to úplně neprošlo...

A. M: „no nazdar, kde jste se toulali?" Řekla, když jsme vešli k nim do bytu.

A: „přespávačka..."

A. M: „mám pro vás zprávu...Míťa to nepřežil." Sklopila hlavu.

T/j: „COŽE?!! Vždyť nám ten doktor říkal, že na 70% přežije!!" Začaly mi téct slzy.

A: „říkal na 75%" taky mu tekly po tváři slzy.

T/j: „to je jedno" obejmula jsem ho.

...

Díky učednicím ze zahrady, kde brácha pracuje, měl Míťa na pohřbu více květin, než sám Gottwald. Brácha se chystal na vojnu, Petr prý sehnal modrou knížku a Aleš si zařídil vojenské zašívání. Oba jsme totiž odmaturovali a vystudovali vysokou školu.

~na pohřbu~

S klukama jsme seděli v druhé řadě, v té první byla pouze jeho babička, která plakala a nějací vzdálení příbuzní. Nějakej pán stál před jeho rakví a četl nějaký píčoviny, který jsem už nedávala, ale jako první to dal na jevo Popelka.

Po: „co to je za blbosti?" Zvedl se. „Vždyť Míťa byl génius, jediný co mu nebylo dopřáno, bylo studovat na hudební konzervatoři, protože kdyby mu to bylo dopřáno, tak by tu s námi dnes byl!" Vzal knížku nebo nějaké papíry, z kterých to muž četl a odhodil je na zem. Pak už jsme museli zakročit. Dostali jsme Popelku ven. „To jsem posral."

A: „V pohodě," dal mu Aleš ruku na rameno.
Rovnou jsme se šli zlít na hřbitov, kde má být Míťa pochován.

...

Po pár dnech, co byl brácha na vojně, jsem to už psychicky ani fyzicky s tátou nedávala....Aleš mě požádal o ruku...
Dohodli jsme se, že počkáme se svatbou na bráchu, až se vrátí z vojny, protože on je zrovna ten, kterého bych tam chtěla. Zařídili jsme si spolu byt, abych nemusela bydlet s fotrem.

A žili jsme spolu šťastný a dlouhý život....

~konec~

Autorka: no takže tohle je konec. Už jsem neměla moc nápadů, tak jsem to takhle ukončila, takový šťastný konec xd. No každopádně doufám, že se vám příběh líbil a bavil vás, tak jak mě jeho psaní. Děkuji za všechny hlasy a pěkné komentáře, moc si toho vážím. Ještě dnes vydám první kapitolu nového příběhu, který se bude jmenovat Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš. Tak si ho určitě přečtěte, budu ráda.
Moc vás miluji, mějte se krásně a u dalšího příběhu, tě péro <3