70. léta občanský průkaz

Neděle

T/j

AM: "no tak já vám půjdu udělat něco k snídani"
A: "fajn, díky mami"
Odešla.
Šli jsme vzbudit kluky.

Když všech nás pět vešlo do kuchyně, už na nás na stole čekala bohatá snídaně. Všichni jsme se posadili, kluci ještě ze zdvořilosti pozdravili Alešovu mámu a jejího manžela a pak už jsme se pustili do jídla.

Když jsme dojedli, tam jsme se se všemi rozloučili a s Popelkou jsme si to rovnou kráčeli domů.

Přišli jsme potichu. Táta seděl na gauči, koukal na televizi a měl u toho rozdělaný pivo. Stejně si nás všimnul, ale díkybohu nás nechal být, takže jsme do pokoje proklouzli bez jediného škrábance.

Začali jsme se s bráchou chystat na zítřek do školy, no spíš já Popelka jen seděl a nic nedělal. Radši jsme byli zticha, aby na nás táta nepřišel s opaskem, nebo co on má všechno za nástroje.

Řekla jsem si, že zítra nebudu lenit a půjdu do školy včas, abych už neměla žádný problémy. Bylo by fajn, kdyby tak udělali i kluci, ale tak uvidíme no.

Bylo poledne a začala jsem mít hlad, ale stále jsem se bála vyjít z pokoje kvůli tátovi. Nechápu to, ale Venca furt jen seděl a čuměl do blba, což se mu nepodobá, ale to se mi teď řešit opravdu nechce.

Pak jsem si vzpomněla, že mi Aleš říkal, že bych se u nich mohla někdy stavit na oběd, aby mě viděla jeho máma. Jako sice mě teda viděla dnes ráno a snídali jsme u nich, ale prostě potřebuju něco k obědu a s tátou ve styku být nehodlám.

„Brácha?" promluvila jsem na ztuhnutého Popelku. „No?" dostalo se mi odpovědi.
"Já jdu k Alešovi na oběd, chceš jít taky?" řekla jsem mu svou myšlenku.
„Hele spíš ne, nemám hlad" pověděl mi na to.
„no tak fajn, jak chceš" řekla jsem mu a začala se přibližovat k oknu. „Tak tě péro„ dodala jsem k tomu, když už jsem lezla do okna. No co je? Jinou cestu jsem na výběr neměla.
„Tě péro" podíval se na mě s těmito slovy brácha a když mě uviděl, tak k tomu ještě dodal, ať jsem opatrná.

On je tu totiž problém, že bydlíme ve třetím patře, takže jsem postupovala hodně pomalu. Seskočila jsem na balkón, který patří našim sousedům co bydlí pod námi. Přes sklo balkonových dveří, jsem viděla holku, co chodí se mnou do školy. Tak jsem odvážně zaťukala na sklo.

Dívka si mě všimla a mířila si to rovnou ke mně. Dveře mi otevřela se slovy co tady dělám.
Rychle jsem do ní nachrlila, že tak trošku utíkám z domova, jestli bych nemohla přejít přes jejich byt. „Tak pojď, rychle" odpověděla mi s pochopením mého stavu. Potichu jsem přešla přes jejich byt, protože její rodiče byli ve vedlejší místnosti.

Utíkala jsem ze schodů a doufala jsem, že už u Kovandových neobědvají. Rychlou chůzí jsem to mířila rovnou k nim.

Když jsem zazvonila na jejich byt, tak mi otevřela jeho máma.

„Ahoj T/j, co tady děláš" řekla mi s úsměvem.
„Dobrý den, víte, Aleš mi říkal, že mě prý někdy zvete na oběd, tak jsem si řekla, že zrovna mám čas a mám hlad" odpověděla jsem jí.

„Ale jistě pojď dál T/j, budeme rádi, oběd mám za chvíli hotový" otevřela mi dveře dokořán.
Reálně jsem se teď cítila, jako by mi spadl kámen ze srdce.

Vešla jsem dovnitř a rovnou si sedla ke stolu, protože Alešova máma zrovna všechny svolávala k obědu.

Do místnosti přišel Aleš a hned jak mě spatřil, tak se zarazil a zeptal se co tady dělám.
„No...víš...táta" odpověděla jsem mu.
„Jo aha, chápu" usmál se na mě.

Sedl si ke stolu a jeho máma nám nabrala na talíř špagety s kečupovou omáčkou.

Po jídle jsme ještě chvíli seděli za stolem a povídala jsem si s Alešovou mámou, něco o tom jak bylo v Brně a tak.

Pak jsem vstala od stolu, že už půjdu, protože už u nich nechci otravovat. Tenhle víkend jsem skoro celý strávila u nich doma, pak s klukama na Cingláku a doma jsem moc času nepobyla.

Samozřejmě se Aleš, jako pravý gentleman zeptal, jestli nechci doprovodit, což beru, protože jsem ráda za každou chvilku strávenou s ním. <3

Jenže my jsme nešli rovnou ke mě domů, prostě jsme chodili někde po městě, ani nevím kam jsme šli, bylo nám to jedno, když jsme si furt povídali.

Nakonec jsme ale došli před moji bytovku a museli jsme se rozloučit.
„Na, vezmi si tohle" podal mi malou hnědou knížečku, na které byly nalepené písmenka různých barev, které dohromady skládali moje jméno.

„Co to je?" zeptala jsem se ho, když mě knížečku dal do ruky.
„básničky" odpověděl mi
„Tys mi složil básničky?"
„no jo" odpověděl mi a viděla jsem na něm, že se trošku zastyděl.
„tak dík" řekla jsem mu, bylo to od něj pěkné, nečekala jsem to.
„nemáš zač"
„tak ahoj, zítra ve škole"
„jo jo, ahoj, uvidíme se tam" a s těmito slovy odešel...

Rychle jsem vyběhla schody s knížečkou s básničkami od Aleše v ruce a zastavila jsem se před naším bytem.

Řekla jsem si, že to risknu. Otevřela jsem dveře, nikoho jsem neviděla. Rychle jsem přeběhla, byl tam jenom Popelku. Díkybohu, zvládla jsem to.

Za chvíli už byl večer, tak jsem šla spát, i bez večeře, protože jsem byla najedená od oběda.

Usínalo se mi dobře, myslela jsem na hezky strávený čas s Alešem. Od táty jsem výprask dnes ani nedostala, takže si myslím, že to byl povedený den.

Celý víkend byl vlastně super, strávila jsem ho s těmi nejlepšími lidmi na světě.
S bráchou, Alešem, Petrem a Míťou.
Prostě s klukama.

Uvědomila jsem si, že mi za ty dva měsíce, co jsem se vrátila z Brna, přirostli dost k srdci.

Jsou moje všechno, beru je už jako rodinu...

Autorka: takže, dneska bylo trošku těžší psát, protože jsem už byla ve škole a dneska ji mám zrovna dlouhou, minuly týden jsem totiž měla jarňáky. No ale nakonec jsem ráda, že jsem to stihla, protože co bych pro bála neudělala že.
Každopádně se uvidíme u další kapitoly, což doufám, že bude zítra tak tě péro...
                                        <3