70. léta občanský průkaz

Usmíření

O týden později....

Aleš

S T/j jsme spolu furt nemluvili. Buď šla na Cinglák ona, nebo já a nebo ani jeden. Ve škole stále seděla s Petrem a se mnou seděl Popelka.

Je mi jasný, že se s ní musím usmířit. Už mi chybí, byla to opravdu skvělá kamarádka...
Potřebuju ji. Musím se jí omluvit, byla to přeci jen moje chyba, ty básničky byly v koši určitě jen omylem.

Jenže jak se mám s T/j usmířit, když se mnou nebude chtít mluvit?

Zeptal jsem se Popelky, co dnes T/j dělá.

„Po škole jde prý na chvíli k Petrovi, proč?" Odpověděl mi Popelka.
„Chceš jít snad k nám?" Zeptal se ještě.

„Jo, tak můžu" odpověděl jsem bez váhání.

Po škole jsme šli teda společně s Popelkou k nim domů.

T/j tam opravdu nebyla, jediný kdo tam byl, byl Popelkův a T/jin táta, ale jemu jsme byli ukradený.

Chtěl jsem se s T/j usmířit, tak jsem jí nechal vzkaz, nebo vlastně básničku, to mi jde totiž nejlíp.

Pak už jsem šel domů...

T/j

Po škole jsem šla k Petrovi domů. Poznala jsem jeho rodiče a jeho bráchu.

Pustili jsme si v pokoji nějakou muziku a povídali si o všem možným. Fajn...možná jsme prohodili pár slov o Alešovi. Petr se mě snažil přemluvit, ať se s ním usmířím, ale vždyť to je jeho chyba, ne moje, takže jsem si stála za svým, že až se mi omluví...

Začalo se už stmívat, tak jsem šla domů. Petr mě asi tak do půlky cesty vyprovodil, pak jsem šla sama.

Hned jak jsem přišla domů, tak jsem si všimla nějakého papíru u mě na stole.

Vzala jsem ho do ruky a začala číst, bylo na něm:

Pro T/j ♥

Jsi jako kvítek svěží,
jenž mezi květy leží,
jenž mezi krásou kvete
a vše temné hbitě smete.
Jsi jiskra krásy zářící,
jsi láska v srdci hřející.
Nechť vůně vše ti poví,
ať tě úsměv stále zdobí.

Prosím odpusť mi.
S láskou Aleš ♥

Panebože to je tak hezký. Měla jsem potřebu hned za ním běžet, obejmout ho a říct, že mu nastokrát odpouštím, ale to by mě táta asi zabil, takže budu muset počkat až do zítřka.

Šla jsem spát s úžasným pocitem, cítila jsem lásku. Tu básničku jsem si četla furt dokola, hřála mě na srdíčku. Aleš je fakt dobrej, tohle bych já v životě nevymyslela...

Miluju ho...

Ráno se mi asi poprvé v životě chtělo vstávat do školy. Ten důvod byl Aleš.

Vstala jsem, probudila bráchu, šla si udělat ranní hygienu, oblékla jsem si nějaké džíny, černé triko a nějakou blůzu, aby mi nebyla zima.

Dala jsem si jen suchý rohlík a už jsem chtěla jít, jenomže mě zase zdržel Venca.

„Počkeeej, přece mě nenecháš jít samotného, a cože tak spěcháš, četla jsi Alešovu básničku co?" řekl.

Na místě jsem myslela, že mu ufiknu tu jeho ukecanou palici šavlí...

„Jo četla a ty to nemáš co řešit, je to moje věc a jestli chceš jít do školy se mnou, tak hejbni kostrou!" Odpověděla jsem mu naštvaně.