70. léta občanský průkaz

Nemocnice

Alešova mamka nás vyhodila před nemocnicí s tím, že si pro nás cca za hoďku přijede. Alešovi jsem pomohla dovnitř.

T/j: „dobrý den, Dimitrij Kubíček prosím" řekla jsem paní za pultem, něco jako recepce...

Paní si nás s Alešem prohlédla. Povzdechla si.
P (paní): „tak pojďte za mnou" šla směrem ke schodům.

T/j: „pardon, ale nemohli bychom jet výtahem?" Ukázala jsem na Aleše a jeho berle.

P: „ano jistě, omlouvám se, to mi nedošlo..."
Obrátila se směrem k výtahu.

~ve výtahu~

P: „promiňte, mohu se zeptat jak se jmenujete?" Zeptala se Aleše.

A: „Kovanda...Aleš"

P: „vy jste ten co měl nohu v záchodu ne?"

Na to jsem se musela zasmát. Aleš do mě drknul.

A: „nech toho!" Řekl taky trochu se smíchem. „Ano, jsem" obrátil se s těmito slovy na paní.

P: „a bolí vás to ještě hodně?"

A: „ne, už skoro vůbec"

Výtah zastavil v nějakým patře, ani nevím v kolikátým, nekoukala jsem na to. Paní vystoupila šla do levá, s Alešem jsme za ní pomalu šli, aby se na těch berlích neuhonil.

P: „tak tady je, ale dál nepůjdete" odešla zpátky po schodech dolů. S Alešem jsme na Míťu čuměli přes sklo. Byl připojený na přístroje, ale vypadal celkem v pohodě. Prostě ležel v bezvědomí... Je mi ho strašně líto.

Z místnosti vyšel zrovna doktor. Hodil na nás nechápavý pohled a zeptal se nás, jestli ho známe.

A: „jsme jeho kamarádi..."

T/j: „úplně ty nejlepší..." doplnila jsem ho.

A: „každou chvíli tráví jen s námi"

T/j: „ani by nás ve snu nenapadlo, že by chtěl něco takového udělat..."

A: „měl se fajn, užíval si s námi...byl v cajku..."

T/j: „tohle všechno je jen kvůli vojně...je to zbytečný" s Alešem jsme sklonili hlavy.

A: „a jak to s ním vypadá"

D: „ze začátku to bylo hodně špatný a bál jsem se o jeho budoucnost, ale teď si troufám říci, že tak na 75% se k vám v pořádku vrátí, stále ho udržují přístroje."

T/j: „radši bych víc..." zamumlala jsem na Aleše, tak, aby to doktor neslyšel. „Děkujeme," s Alešem jsme se otočili zpět směrem na Míťu a dál na něj jen tupě čuměli. Bylo mi strašně líto. Co si pamatuju, tak jsem s ním toho moc o samotě nepodnikla oproti ostatním klukům, k Petrovi jsem chodila, když jsem se pohádala s Alešem, s Popelkou bydlím, takže s ním trávím hodně času a s Alešem chodím, jsem s ním hodně často, ale s Míťou nic... a teď už je pozdě.  Vyhrkly mi z očí slzy. Cítíla jsem Alešovu ruku na mých zádech jak mě hladí.

A: „neboj to bude dobrý" pošeptal mi. Podívala jsem se na něj a pokusila se o úsměv. Vypadalo to, že se Aleš taky za chvíli rozbulí.

T/j: „myslím, že je na čase jít," otřela jsem si slzy a nahodila falešný úsměv. Jeli jsme výtahem zpátky dolů. Jelikož jsme ještě měli chvíli čas, tak jsme si tam sedli. Opřela jsem si hlavu o Alešovo rameno a on si položil hlavu na tu mou. Chvíli jsme tam takhle seděli a pak za námi přišel ten doktor, s kterým jsme se nahoře bavili.

D: „promiňte, že vás ruším, ale napadlo nás, když už jste tady a ta noha vás už nebolí, že bychom vám ten gyps sundali." Říkal Alešovi. V tom jsem viděla jak před nemocnicí zaparkovalo auto Alešovy mámy.

T/j: „vydržte prosím chvíli," vyběhla jsem ven a šla rovnou k paní Kovandové. Aww to příjmení, doufám, že ho taky jednou budu mít <3.

A. M: „ahoj T/j, Aleš nejde?"

T/j: „ahoj, pana doktora napadlo, že by mu už sundali gyps"

A. M: „super," obě dvě jsme šli do nemocnice. Alešova máma se pozdravila s panem doktorem a šlo se rovnou na věc.

S paní Kovandovou jsme si sedli před místnost, kam vešel Aleš s doktorem. Chvíli jsem si s ní povídala a asi tak za půl hoďky vyšel Aleš bez berlí. Ukázal nám svojí nohu a měl nahozený široký úsměv, na to, že jsme před chvílí u Míti brečeli.

A. M: „no výborně, tak jedem"
Zvedla jsem se a všichni jsme šli směr auto. S Alešem jsme se rozhodli, že ještě ten den půjdeme na Cinglák, jestli tam nejsou kluci. Připravili jsme se, vzali láhev nějakého chlastu, aby se mělo co pít. Teple jsme se oblékli, sice už byl březen, ale furt byla zima.

Cestou na Cinglák jsme potkávali kousky sněhu, ale už toho moc nebylo. Když jsme se blížili k našemu místu, slyšeli jsme nějaké hlasy. Byli tam kluci.

T/j a Aleš: „tě péro"

Po/Pe: „no tě péro"

Pe: „ty jo, vás dva už jsem dlouho neviděl"

T/j: „hmm"

A: „a jak se máte kluci?"

Pe: „ale jo, dobře"

Po: „no to je jasný, že se tenhle kokot má dobře, když si sehnal modrou knížku...."
S Alešem jsme se na sebe zaraženě podívali. Řešíme tady Míťu, ale nedošlo nám, že ještě musíme vymyslet problém s vojnou.

A: „ty jí máš?"

Pe: „jo, mám a nemáte někdo informace o Míťovi?"

A: „Jo s T/j jsme tam byli. Doktor říkal, že k nám tak na 75% vrátí, ale jinak byl v bezvědomí."

Po: „jo a koukám, že už máš dobrou nohu"

T/j: „jo rovnou mu to sundali"

Po: „tak pozor, aby jsi hned nešel na vojnu..."

T/j: „tyvole, prosím můžete mluvit už o něčem jiném, jinak se tady rozbulím"

Po: „já si myslím, že vím co dělat" začal rozdělávat chlast, který jsme s Alešem přinesli.

~o hodinu později~

T/j: „tyvole, no já už mám teda dost"

A: „Myslím, že máme menší problém s tím se dostat domů."

Po: „tak přespíme tady" zakřičel, protože byl z nás nejvíc, jak jinak, nalitej.

Pe: „myslím, že nemáme na výběr"
No tyvole, je zima jak kráva a my budeme spát tady venku na Cingláku na zemi, to zas nudu týden doma marodit...

T/j: „tak fajn hoši...já ležím tady" zvedla jsem se a spadla do trávy. Vedle mě se rychle lehl Aleš. „Moc tvrdý" dala jsem si hlavu na Alešovu hruď.

A: „lepší?" Zasmál se.

T/j: „no jasně...ale teď mi je zas zima."
Aleš mě přikryl svým kabátem.

A: „lepší?"

T/j: „no teď úplně nejlepší a u tebe?"

A: „takhle jsem spokojen"
Najednou jsem slyšela výbuch smíchu. Došlo mi, že se nám kluci smějí, protože nás celou dobu sledují. Musím uznat, že toto byla celkem vtipná situace. Všichni jsme se zasmáli a Petr s bráchou už si šli taky lehnout.

Autorka: čeeego, je tu další kapča, tak doufám, že se vám líbila.
Každopádně u další kapitoly, tě péro <3