70. léta občanský průkaz

Ve škole

T/j

Pak už jsme šli oba dva spát, zítra nás přeci jen čeká škola.

Ráno jsem se probudila koukla se na hodiny a viděla jsem čas, který jsem opravdu vidět nechtěla. Za minutu mi zvoní budík a mně se vůbec nechce vstávat. Přemýšlela jsem jestli se nějak nevykroutím ze školy předstíráním nějaké nemoci, nemám teď totiž náladu se s ním vidět.

Myslím na tu hádku 24/7, ale nejvíc si v hlavě přemítám slova "miluju tě"
Nakonec jsem se rozhodla, že do školy půjdu, aby to nevypadalo zbaběle.

Před školou už čekali kluci četně Aleše. Už mi rovnou bylo jasný, že k nim nepůjdu, prostě ne, k tomu mě nikdo nedonutí.

Sice jsem moc neslyšela, co si kluci povídali, ale myslím, že se Petr ptal, proč k nim nejdu. Aleš jen sklonil hlavu a Popelka se podíval na mě. Pak mu něco řekl, ale tomu jsem už nerozuměla.

A do prdele, teď jsem si vzpomněla, že sedím s Alešem v lavici, no, to bude dlouhý den toto.

Šla jsem do školy napřed a sedla si na své místo. Po chvíli přišli kluci. Aleš si jen mlčky přisednul a ani jeden jsme se na táhl druhého nepodívali. Oba jsme si hleděli svého. Zatím jsem to zvládala dobře, ale věděla jsem, že to takhle dlouho nevydrží.

Napadlo mě jestli by si se mnou někdo třeba nechtěl vyměnit místo, tak jsem se šla zeptat bráchy, na koho jiného bych se teď měla spolehnout.

Jelikož Popelka pochopil mou situaci, tak si šel sednout místo mě k Alešovi a já seděla s Petrem.

„Tak to vysyp, co se stalo?" řekl mi Petr hned, jak jsem se vedle něho posadila do lavice.

„Co?" odpověděla jsem mu, přesto že jsem věděla co myslí.

„No co se stalo mezi tebou a Alešem? Včera tě šel vyprovodit a dneska se už spolu nebavíte a dokonce s ním ani nevydržíš sedět v lavici. Dělej, tak to řekni"

Fajn, tak teď už se z toho asi nevyvlíknu.

„Pohádali jsme se" řekla jsem skoro šeptem.

„a proč?" zeptal se ještě Petr.

„No prostě, jsem ho pozvala na chvíli dál a on našel básničky, které mi dal v koši. Ale já je tam nedala, musely tam spadnout omylem, v žádném případě bych je nechtěla vyhodit."
Řekla jsem mu celou pravdu.

„To má být jako všechno? Kvůli básničkám?"

„No oni z toho pak vznikla pořádná hádka a už nebylo cesty zpět. Jo a ještě se Alešovi podařilo vypustit, že mě miluje..."

„Jo, já vím, že tě miluje, říkal nám to jednou na Cingláku, když jsi tam zrovna nebyla"

„Vážně?" zeptala jsem se ho stydlivě.

„Jo, začal si psát básničku do občanky a já mu řekl, že z toho může mít průser a on mi na to, že průser je, že je zamilovanej do tebe" řekl mi Petr.

„To vážně řekl?" Zeptala jsem se Petra.

„Jo jo" odpověděl mi.

Podívala jsem se na Aleše, stále měl skleslou hlavu. Očividně ho mrzelo, že jsme se pohádali. To mě jako taky, ale stále s ním nehodlám mluvit.

Měli jsme ruštinu a učitelka řekla, jestli s Petrem nechceme jít k tabuli, když se tam bavíme.

Oba jsme zakývali hlavou na znamení, že ne, ale učitelka k tomu ještě dodala: „ a co vy jste si tam vzadu vyměnili sezení, mě tím chcete zmást nebo co?"

Naštěstí se Petr ujal slova a řekl, že jsme jen chtěli změnu. Děkovně jsem se na něj usmála. Aleš se na nás jen podíval a pak mu jen něco říkal Popelka, ale tomu jsem nerozuměla.

Jediný, kdo nebyl v obraze byl Míťa. Často na nás házel nechápavý pohledy. Naklonil se k němu Aleš a řekl mu, že mu to pak vysvětlí, nebo něco takovýho jsem slyšela.

Míťa

Když zazvonilo na přestávku, tak se je mě kluci seběhli. Všiml jsem si, že T/j jen seděla v lavici, tak jsem na ni zvolal, proč za námi nejde.

„No o to tady právě jde..." skočil mi do řeči Popelka.

„My jsme se totiž s T/j tak trochu pohádali" řekl stydlivě Aleš.

„Co? Vždyť se milujete ne?" Zeptal jsem se ho.

„Takže za prvé, T/j mi nikdy neřekla, že mě miluje, a za druhé nevim, prostě jsem jen chtěl říct za prvé a dál jsem to nedomyslel. Ale prostě jsme se pohádali a nehodlám s ní prohodit ani slovo." Vysypal ze sebe Aleš.

„a kvůli čemu jste se vlastně pohádali?" Zeptal se Petr.

„No...našel jsem básničky, které jsem jí dal v koši." Odpověděl Aleš.

„To jako kvůli takový blbosti spolu nemluvíte?" Zeptal se Míťa.

„Tak já se prostě naštval a pak z toho vznikla velká hádka" řekl Aleš.

„A tebe jako nenapadlo, že by to v tom koši mohlo být omylem? Proč by to dávala do koše, když tě má tak ráda?" Zastal se T/j Petr.

„Furt si ty básničky četla dokola, nevyhodila by je do koše, běž se jí omluvit a usmiřte se spolu Aleši, prosím." Řekl Popelka.

Aleš: ...............
„To ona řekla, že mě už v životě nechce vidět!!!"
Zařval Aleš tak nahlas, že to T/j určitě slyšela, ale slyšela to snad možná i celá škola.

T/j

Bože můj, slyšela jsem asi všechno co si kluci řekli. Chtěla jsem se zahrabat pod zem a už nevylézt, nebo alespoň aby už skončila škola a já bez jediného pohledu na Aleše, bych mohla běžet domů.

Aleš

Myslel jsem, že na místě umřu. Bylo mi jasný, že to T/j slyšela, ale neslyšela to jen ona, ale celá třída.

Všichni spolužáci se na mě podívali a já absolutně nevěděl co mám dělat. Nakonec mě zachránilo zvonění.

Šel jsem si sednout na své místo, T/j stále seděla s Petrem, tak u mě seděl Popelka.

Autorka: omlouvám se, že jsem včera kapitolu nevydala, dopoledne škola a odpoledne jsem hlídala synovce a učila se na testy, však to znáte.
A nebojte se, Aleš a T/j se brzy usmíří a všechno bude v pohodě.
Další kapitola dnes nevyjde, protože se vrátím ze školy po šestý, tak si myslím, že to nestihnu, ale zítra bude, slibuju.
Tak u další kapitoly, tě péro💕