70. léta občanský průkaz

Výlet

Ráno jsem se probudila a Aleš ještě spal. Nechtěla jsem ho budit, ale měla jsem už hlad. Potichu jsem vstala a namířila si to rovnou do kuchyně. Čmajzla jsme jim tam rohlík a začala ho jíst, jinak bych už asi chcípla hlady.

Když jsem ho dojedla, vrátila jsem se zpět za Alešem do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a to ho právě probudilo.

„No dobré ráno Šípková Růženko" řekla jsem mu, když otevřel ty svoje očka a začal se protahovat.

„Dobré ráno" řekl ospale.

„Tak vstávej, dneska má přece Míťa narozky!" Vzala jsem mu peřinu, aby už konečně vstal.

„No jo vlastně" vstal s těmito slovy z postele. Naštěstí už je pro něj vše připravené, takže už nemusíme nic řešit.

Aleš si vzal rohlík sebou do ruky, protože jsme už měli zpoždění. Rychle jsme běželi na místo srazu. Už tam čekali všichni tři kluci.

„Tě péro" pozdravili jsme se.

„Kde jsi byl celý včerejšek?!" Otočila jsem se na bratra.

„Sorry, táta byl na mě nasranej, tak jsem utekl." Odpověděl mi.

„Proč byl na tebe nasranej?" Zeptala jsem se ho.

„No, jen našel pončo" řekl Venca.

Dělala jsem co proto, abych nevybouchla smíchy, ale stejně byl Petr první, pak jsem se taky začala smát a za chvíli jsme se už smáli všichni.

„Takže, je to jasný, musíme si sehnat modrou knížku, abychom se vyvlíkli z vojny, protože je jasný, že ani jeden by tam víc jak dva měsíce nepřežil." Říkal nám, nebo spíš klukům Popelka, když jsme se už procházeli po městský zahradě (idk co to bylo)

„A já bych to tady zase nepřežila bez vás" řekla jsem mu na to. Kluci kývli hlavou a Aleš mě objal okolo ramen a dal pusu na čelo.

„o víkendu je tajnej koncert Plastic people, doufám, že se mnou jedete" pozastavil nás Popelka a ukazoval nám fotku.

„Jasný" odpověděli jsme mu.

„Teď ty krátkodobé cíle, následujte mě soudruzi, plíživým přískokem, vpřed!" Rozeběhl se Popelka a my ostatní hned za ním.

Doběhli jsme k nějakým vratům, Popelka je otevřel. Byli tam bíle oblečené dívky, které ani neznám a zpívali a dávali Míťovi dárky k narozeninám. Míťa se usmíval jak sluníčko, vlastně my ostatní taky, ale to je jedno, Míťa je tu oslavenec a na to jsme se napili.

<neděle, den koncertu>

Na nádraží jsem čuměla, kolik nás to jede, jsme měli štěstí, že pro nás přijel skoro prázdnej vlak. Všichni jsme se tam nacpali. S klukama jsme si naštěstí sedli, ale někteří seděli na zemi, protože na jelo opravdu hodně. Ve vlaku bylo veselo, nějakej kluk tam měl kytaru, tak jsme zpívali a samozřejmě taky pili...

„Máte ještě nějakou flašku?" Zeptala se jedna z těch holek, co Míťovi zpívala k narozkám.

„Tak si pro ni pojď " ozval se Péťa.

„Hmm, že by?" Pošeptala jsem Alešovi do ucha. Aleš se na to šibalsky pousmál a vlepil mi pusu na tvář.

„Ale kam si mám sednout?" Zeptala se dívka, která žadonila o flašku.

„Tak pojď na klín." Řekl Petr a uhnul rukama z jeho klínu, aby si tam mohla dívka sednout.

S Alešem jsme se pousmáli a Petr nás musel vidět, protože řekl: „tyvole šibe vám?"

„Nic nic, nás neřeš" odpověděl za nás oba Aleš.

Zjistila jsem, že se dívka jmenuje Hanka, je moc fajn, ale teď má pro ni oči Petr. Dál jsme zpívali, pili a prostě jsme se měli fajn.

Když vlak zastavil, vyskákali jsme z vlaku, s Alešem jsme se chytli za ruku a všichni jsme šli do průchodu. Tam to všechno hezké skončilo. (Teď asi všichni víme co se stalo, nechce se mi to moc popisovat.)

Už jsem dávno seděla v tom autobuse, když tam přišel Aleš. Vyčerpaně si sedl vedle mě. Odkryla jsem mu vlasy z obličeje, naštěstí na něm neměl žádnou modřinu nebo škrábanec. Nejvíc to schytal Petr, pak jsem si uvědomila, že mezi námi není ani Hanka.

<o dva týdny později>

Blížil se konec prázdnin, což znamená škola. Samozřejmě v naší partě to není taková sláva. Chtěli jsme jít společně na gympl, až na Míťu. Ten chtěl na hudební konzervatoř, kam ho prý kvůli velkému zájmu nevzali, a tak roznášel poštu do domů a i do těch velkých vil, kde dřív bydlel a teď se tam nastěhovali Rusové. Petra s gymplu vyhodili dřív, než na něj vůbec nastoupil, kvůli tomu jak si jeho rodinka chtěla vyjet do Jugoslávie. Popelka se tam ani nedostal, nezvládl přijímačky, tak teď pomáhá v nějakém zahradním domku. Jediný kdo se na gympl probojoval byl Aleš a já.

Často jsme chodili do skleníku kde brácha pomáhal.

„Podej mi támhletu liánu prosimtě" řekl a Popelka a Aleš se pro ni s úsměvem natáhl, protože na ni byl otvírák na pivo.

„Pojďte se podívat co tady mám" řekl Popelka a vedl nás k nějaké místnosti. Byly tam holky, fakt super. Úplně poslední věc co bych teď chtěla, je okukovat s klukama holky.

Aleš se opřel a rám dveří a díval se na ně. Myslela jsem, že ho na místě ukamenuju. Jako co si to dovoluje? Vždyť má mě, nevděčník jeden. Dloubla jsem do něj loktem. Zděšeně se na mě podíval.

„Promiň" šeptl a dal mi pusu do vlasů. Stejně jsem furt byla naštvaná, nebo jsem možná trochu žárlila?

„Copak, jdete nám pomoct?" Přišla za námi nějaká jejich učitelka, nebo kdo to byl.
„No tak holky, pracujte!" Říkala na ně.

Už jsem nevydržela, jak na ně kluci čuměli a uměl na ně i Aleš! Prostě jsem jen tak odešla. Aleš si toho ani nevšiml. Sedla jsem si ven na obrubák a začala mi stékat slza, byla jsem opravdu hodně naštvaná a mrzelo mě to. Můj kluk si mě neváží? Miluje mě vůbec ještě? Udělala jsem snad něco?

Po chvíli sedění a přemýšlení jsem za sebou slyšela kroky. Ten dotyčný si vedle mě sedl, byl to...

Autorka: kdo to byl se dozvíte až příště😏.
Takže u další kapitoly, tě péro💕✨