70. léta občanský průkaz

Policie

Začalo se stmívat, tak jsme se rozhodli, že už půjdeme domů. Šli jsme po ulici a najednou se ze tmy vynořil starší Pačes, alias ten, kterýmu jsme při předávání občanek drtili ruku.

„To nám ty prázdniny pěkně začínaj." Řekl Aleš

„Pojďte sem" přišel k nám „občanské průkazy!" Postupně si je od nás vybíral.

„ale, ale, ale, ale, copak se nám to stalo se stránkou patnáct?!" Řekl, když se do nich podíval. „to vypadá jako nějaká epidemie"

„a ty máš občanku kde?" Obrátil se na Aleše, který mu občanský průkaz nedal.

„No já jsem si jí asi zapomněl doma" řekl Aleš.

„Cože?" Zeptal se ho Pačes.

„No, že jsem si jí asi zapomněl doma" zopakoval mu to Aleš.

„Aha, doma, tak víte co, všichni teď půjdete se mnou, šup" rozešli jsme se zase.
„Po chodníku!" Zařval na nás a všichni jsme šli na chodník.

<na stanici>

Já, Aleš, Petr a Míťa jsme seděli na lavičce v čekárně, nebo co to bylo a Popelku si pozvali k sobě do kanceláře.

„Já měl být už hodinu doma" šeptl Míťa.

„Hm" zakroutil hlavou Aleš.

„Co nám můžou udělat?" Zeptala jsem se strachem.

„Ticho vole" odpověděl mi Petr a ukázal, že tam sedí jeden z četníků.

„Neboj, bude to dobrý" pošeptal mi do ucha Aleš. Usmála jsem se na něj.

Za chvíli jsme slyšeli ránu. Z místnosti vyšel Pačes a ukázal na Petra ať jde dovnitř.

Fajn teď jsem se opravdu začala bát. Jenže za chvíli na mě promluvil Aleš.

„Víš T/j, musím ti něco říct." Řekl stydlivě.

Jen jsem přikývla na náznak ať mluví dál.

„J-já tě miluju" vysypal ze sebe.

„No páni." Řekl Míťa, který seděl vedle Aleše.

„Už to je dlouho, jen jsem se bál ti to -" řekl, když jsem ho pak přerušila polibkem.

Aleš se na mě podíval s tím jeho hezkým úsměvem. „Já tě taky miluju ty hlupáčku" řekla jsem a cvrnkla ho do nosu.

„Tak v tom případě, mám tu odvahu, se tě zeptat, jestli se mnou nechceš chodit?" Zeptal se mě.

„Jasně, že chci" odpověděla jsem mu. Dali jsme si pusu, chytli se za ruce a já si položila hlavu na jeho rameno.

„Gratuluju" zašeptal Míťa.

Pak se ozvala rána. Věděla jsem, že teď přijde moje chvíle. Ze dveří vylítl Pačes a zavolal si mě.

Když jsem se zvedla, slyšela jsem za sebou, jak Míťa řekl Alešovi, že se konečně odhodlal. Ušklíbla jsem se a šla za Pačesem.

„Zvedni tu židli a posaď se na ní." Řekl nějaký další četník, který byl taky ba předávání občanek.

Posadila jsem se. Na proti mně seděl za psacím strojem Pačes a kluci stáli u stěny, ke mně zády.

„Tak tvoje iniciály?" Zeptal se Pačes.

„Prosím?" Nerozuměla jsem jeho otázce.

„Tvoje iniciály, to znamená jméno, příjmení, narození, bydliště." Vysvětlil mi.