70. léta občanský průkaz

Vysvědčení

Na Cingláku jsme se každý posadili a začali jsme dokola posílat nějakou flašku.

„Co budu dělat, až budete muset na vojnu vy?" Potichu jsem zamumlala.

„Budeme se muset z té vojny vyvlíknout." Řekl odhodlaně Popelka.

„Neboj T/j, ještě máme čas." Hladil mě s těmito slovy po vlasech Aleš.

„Nechte to být, pojďte si radši něco zahrát." Řekl Petr.

„a co jako?" Zeptal se Míťa, protože jsme ještě nikdy nic nehráli. Vždy jsme si spíš jen povídali, dělali kraviny a pili.

„flašku" řekl Popelka, který zrovna dopil láhev nějakého alkoholu, co jsme si posílali dokola.

„tak fajn a na pusy nebo na úkoly?" Zeptala jsem se směrem ke klukům.

„na pusy, ať je sranda" odpověděl se smíchem Petr.

„No to teda bude sranda, až si budete dávat pusu vy kluci, protože to nebude tak, že to padne pokaždý na mě, je vám to jasný?" Řekla jsem klukům.

„Tak my to risknem" řekl pomalu už se záchvatem smíchu Popelka.

„No co se směješ? Tobě pusu dávat nebudu." Řekla jsem směrem na Popelku. Teď už se začal smát i Aleš a Míťa.

„Hej, tak už pojďte hrát" řekl Aleš, který se už málem válel smíchy na zemi.

„Tak fajn, točim" řekl Popelka a roztočil prázdnou láhev. Padlo to na Míťu a Popelku. Míťa vypadal, že se mu do pusy moc nechce a bráchovi to bylo jedno.

Ta pusa byla tak rychlá, že ji nikdo z nás ani nestihl zaregistrovat. Míťa si odplivl, všichni jsme se tomu jen zasmáli a pak prohlásil, že bude točit on.

Ta láhev se točila strašně dlouho, až jsem si myslela, že dostanu infarkt. Doufala jsem, že to nepadne na mě. Samozřejmě pravda byla jiná, padlo to na mě a na Petra.

Zaraženě jsem se na něj podívala. Je to můj dobrý kamarád, ale nechci od něho pusu. Co jiného mi zbývalo...nechtěla jsem být před klukama za sraba.

Petr se ke mě přiblížil, zavřela jsem oči nechtěla jsem to vidět. Pusa naštěstí byla rychlá. Když jsem se podívala na Aleše, žárlivě se na mě a Petra díval. Ano, on žárlil. A proto se rozhodl, že bude točit.

Tentokrát to padlo na mě a Popelku. Už jsem chtěla říct, že se svým bratrem si pusu dávat nebudu, ale Popelka mě předběhl.

„Kluci to je blbý si dávat pusu s mojí sestrou, chápete ne? Točíme znovu." Řekl.
Reálně mi tím zachránil život.

„Tak fajn, ale tentokrát točím já!" Vrhla jsem se k láhvi a pořádně ji roztočila. Čuměla jsem na to jak debil a doufala, že to zase nepadne na mne. Bůh mi to zase nepřál, ale tentokrát to padlo na mě s Alešem.

Jen jsem se na něj podívala a on se usmál. Začal se ke mně přibližovat svým obličejem, tak jsem zase zavřela oči. Dal mi pusu, jenže ta byla delší než s Petrem...a taky hezčí. Z pusy se stal malý polibek. Kluci na nás civěli jak na ducha. Když jsme se od sebe odtrhli, tak jsem se na Aleše jen usmála, on mi úsměv oplatil.

„Kurva, zítra je vlastně vysvědčení!" Vykřikla jsem, když mi tato nepříjemná věc došla.

„No jo, doprdele, měli bychom jít domů." Řekl Aleš.

„Tak tě péro" řekli jsme si všichni a šli domů.

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, o vysvědčení nestojím. Táta akorát zas bude nadávat, že jsem se mohla víc snažit, by mě zajímalo, jaký měl známky on, když skončil nakonec jako popelář.

Před školou už na nás čekali kluci. Pozdravili jsme se a šli do školy.

„Tak třído" začala učitelka „jste na konci deváté třídy, na konci základní školy, doufám, že se vám v budoucnosti povede a někteří budete své znalosti rozvíjet dále. Každopádně  to už nebudu prodlužovat a rovnou vám rozdám vysvědčení." Začala si všechny postupně volat k sobě, něco jim řekla, podala jim ruku a dala jim jejich vysvědčení.

Když přišla řada na mě, odvážně jsem předstoupila před paní učitelku a ta mi řekla: „tak T/j, mohlo by to být lepší, stačilo se víc snažit, ale není to nejhorší." Potřásli jsme si rukou a dostala jsem vysvědčení.

Když mi jsem si sedla zpět do lavice, Aleš mi vytrhl vysvědčení z ruky, aby se na něj mohl podívat.

„No nic moc Jehličková" zasmál se.

„Drž radši hubu, chci vidět to tvoje" odpověděla jsem mu.

„No to radši nechceš" řekl.

„No vidíš" řekla jsem já.

Odpoledne jsme šli na Cinglák. Jen tak jsme se tam povalovali a nic moc nedělali.

„Mám to, jmenuje se to konec prázdnin." Prohlásil Aleš.

„Jakej konec vole, prázdniny právě začaly." Řekl na to Péťa. 

„To už je úděl básníků vidět ze dne do noci" klekl si Aleš na kolena a začal číst z té jeho malé knížečky, do které ještě před chvílí něco psal. „Prázdniny se nachylují, ostružiny červnají. Dva caparti u kolejí, sladké plody sbírají. Ze strnišť už vítr fouká, slyšíš? v dáli vláček houká. Přejel děti ve chvíli, prázdniny jim skončily." Všichni jsme se zasmáli. „Smutno hledět na koleje, neříkej, že nikoli. Vždy však dobré na všem zlém je, už nemusí do školy."

„No nádhera Aleši, nádhera" řekla jsem mu na tu jeho básničku.

Pak kolem nás projel nějakej debil na kole, málem mě zajel. Byl to nejmladší Pačes. Popelka vzal kámen a hodil ho po něm, bohužel se trefil jen do blatníku.

„Bože jak já ho nesnáším." Řekla jsem.
...

Autorka: takže další kapitola je na světě. No, napadl mě další příběh na téma občanský průkaz, který jsem už začala sepisovat. Takže až dopíšu toto, což bude ještě chvíli těšit, tak se můžete těšit na další příběh. 💕
Každopádně u další kapitoly, tě péro.