OSTNY MODRÉ RŮŽE

2 - „Něco tady nehraje, Diego."

„Tážu se tedy Vás, pane Diego
Marquezi, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomnou slečnou Lindsay Thibault?"
„Ano." odvětil Diego zvučně a rozhodně.
„Nyní se tážu Vás, slečno Lindsay Thibault, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomným panem Diegem Marquezem?"
„Ano."
„Považuji tedy Váš vztah za právoplatně uzavřený. Navlékněte si prstýnky."
Diego převzal menší prstýnek a navlékl jej Lindsay na prsteníček levé ruky.
Totéž provedla Lindsay svému manželovi.
„Ženichu, můžete políbit svou nevěstu."
Diego si přitáhl svou, nyní již, manželku a vášnivě přitiskl své rty na ty její, což bylo doprovázeno několika vteřinovým potleskem.
Aby však manželství bylo úředně dokonáno, bylo potřeba ještě podepsat protokol o uzavření manželství.
Jakmile novomanželé, svědci a oddávající načrtli svůj podpis
Lindsay, která se rozhodla přejat Diegovo španělské příjmení Marquez, se nejprve podepsala právě tímto příjmením a poté svým rodným Thibault.
Následovaly gratulace, jež měly celý obřad ukončit.
Když pak spolu Diego a Lindsay procházeli uličkou mezi řadami židlí, svatebčané si náležitě užili házení jak okvětních lístků tak rýže na novomanžele, jelikož právě házení rýže má podle svatebních tradic a zvyků přinášet do manželství plodnost a bohatství.
Po několika minutách, především skupinového, focení, již následovala svatební hostina.

Fairmont Banff Springs Hotel bylo to nejlepší místo, které si mohli Lindsay a Diego zvolit k oslavě uzavření jejich sňatku, o němž věřili, že jim vydrží navždy.
Jistě to však vědět nemohli.
Protože nikdo neví, co se mu do života připlete, jaká situace se může přihodit.
Ovšem - život je z deseti procent ovlivněn tím, co se nám stane a z devadesáti procent tím, jak na to zareagujeme, ale přece jenom...
Je zde pár výjimek.
Vždycky je zde pár výjimek.
A právě ty činí život zajímavější, i když nám někdy působí značné potíže.
Avšak kdybychom žili celý život na opuštěném ostrově někde v tropickém ráji, kde by každý den ráno vyšlo a večer zašlo slunce v přibližně stejnou dobu, vlny oceánu stále dosahovaly té stejné amplitudy a měli bychom dostatek potravy i pitné vody, prvních pár dní bychom si tento klid a pocit bezpečí neskutečně užívali, po týdnech bychom se začali opravdu nudit, někteří z nás již mnohem dříve, a po několika měsících...
Samozřejmě - po vyčerpání zdroje potravy a pitné vody bychom zemřeli, ale kdybychom vzali v úvahu, že náš zdroj potravy a pitné vody je nevyčerpatelný a šance na záchranu absolutně nulová, i tak by někteří z nás nakonec spáchali sebevraždu.
Zešíleli bychom.
Právě proto jsou všechny tyto výjimky a překážky v našich životech tak důležité.
Dělají náš život zajímavějším, dobrodružnějším, a ano, i nebezpečnějším.
Ve světě je nespočet nástrah, které by nás mohly zabít.
Nebo snad ještě hůř - přimět nás přát si, abychom raději zemřeli než nadále prožívat utrpení, ať už by se jednalo o utrpení jakéhokoli druhu.
Ale i přesto všechno...
Není představa toho stereotypního nudného života ještě děsivější?
Je lepší strávit celý život na jednom místě jen proto, že toto místo je považováno za bezpečné, nebo prožívat jedno dobrodružství za druhým i přes všechna ta nebezpečí, která k takovému stylu života patří?
Jistota či nejistota?
Vědět vždy, co nabídne další den, nebo nemít nejmenší tušení?
Lindsay sama nevěděla, která možnost jí připadala lepší. Obě měly své silné pro i proti.
Chtěla žít v jistotě, bezpečí, s pocitem, že může svému partnerovi plně důvěřovat, no zároveň jí stereotypní styl života, na nějž nebylo těžké najet, připadal až příliš nudný.
Lindsayiným cílem bylo skloubit oboje, protože byla přesvědčená, že jedině tak bude šťastná.
Ale jak dlouho se může člověk procházet po laně, než udělá jeden jediný špatný pohyb a upadne buď na jednu nebo na druhou stranu?
Oproti své sestře Victorii, která byla odjakživa extrovertem a nikdy se tím netajila, Lindsay se na první pohled zdála jako klidná, rezervovaná a spíše introvertní dívka, pravda však nebyla zcela taková.
Lindsayini nejbližší věděli, že Lindsay je ve skutečnosti pěkné číslo, i když si to nechtěla přiznat.
Diego znal její druhou stránku nejlépe.
Jemu se poznání Lindsayiny stránky, která se rozhodně nedržela zpátky, dostalo nejvíc ze všech - především když trávili čas jen spolu.
Ovšem byla to ta opravdová, ta nejniternější část její osobnosti?
Ale krom toho, Lindsay v sobě měla v sobě něco, co Victoria postrádala.
Byla to hloubka.
Dokázala přimět lidi cítit se, že jsou unikátní, i když byli přesvědčení o opaku.
Viděla v nich to, co v sobě oni vidět nedokázali - jejich silné stránky.
Nesoudila povrchně, tak jako to dělali jiní.
Uměla vnést do místnosti pozitivní energii ani ne tak svými vtipy, nýbrž jen svou přítomností, svým upřímným úsměvem, svým mnohdy nativním míněním o světě.
Lindsay až příliš věřila v dobro. Žila v domnění, že i když se ve světě děje tolik špatného, těch dobrých lidí toužících po míru převažuje.
Spousty lidí ji kvůli tomu mělo za hloupou, avšak Lindsay hloupá rozhodně nebyla.
Měla za sebou úspěšné absolvování fakulty umění, kde tři roky studovala literaturu, načež se po jednom roku práce jako žurnalistka ve svých dvaceti dvou letech rozhodla učinit další důležitý krok a začala se věnovat studii psychologie.
Nyní jí zbýval poslední rok ze čtyř k získání k titulu bakaláře z psychologie a poté se chtěla uplatnit jako reklamní či marketingový poradce.
Svou budoucnost měla pevně ve svých rukou a nic nenechávala jen na štěstí.
To byl další bod, ve kterém se nejen svou sestrou Victorií ale i spoustou dalších lidí lišila.
Když ostatní pokládali otázky: Co se stalo? Co udělali? Lindsay se nejprve ptala: Proč? Proč se tak zachovali? a až poté vyslovovala další otázky.
Lindsay byla jiná, protože pohlížela na svět jiným způsobem.
To ji spolu s jejími dalšími vlastnostmi činilo tak unikátní, to bylo to, čím Diega krom svého fyzického půvabu tak uchvátila.
Ale ani on nevěděl o Lindsay úplně všechno.
Byla zde tajemství, která Diego ani nikdo jiný nesměl nikdy odhalit.
Za žádnou cenu.