OSTNY MODRÉ RŮŽE

5-„Dobré ráno, Lindsay."

Když ji muž, jenž se jí představil pod jménem Damien Burke, popadl za paži a jedním rychlým pohybem ji postavil na nohy, nekladla žádný odpor.
Čeho bych tím docílila? promlouvala sama k sobě.
I kdybych se zbavila jeho, těžko bych se zbavila i těch dalších, kteří tady určitě někde jsou.
Nevěřila, že by Damien byl v budově, kde se nacházeli, jediný s tak zvrácenou myslí.
Nechala se jím tedy vést dlouhou a chladnou, avšak dobře osvícenou, chodbou. Zprvu si musela rukou zakrýt oči, než si na ostré bílé světlo zvykla.
Na konci chodby bylo umístěné točité schodiště, jež vedlo nahoru do patra i dolů, bůhví kam. Tuto cestu ale muž nezvolil. Namísto toho zabočil doleva, kde se nacházel výtah.
„Ze schodů se shazuje. Nahoru se dostává zásadně výtahem." konstatoval s naprosto vážnou expresí v obličeji.
Lindsay nepochybovala o tom, že by Damien vtipkoval.
Jediné, co jí běhalo hlavou, když slyšela Damienovu poznámku, bylo, zda v tomhle zatraceném místě jsou nedobrovolně zavření i další lidé.
Na to se jej také zeptala, načež s křivým úsměvem přikývl a zmáčkl tlačítko s číslem dva.
„Ale tenhle měsíc jsi první. Nováček. Všichni tě budou chtít poznat a to ze všech úhlů."
Lindsay naskočila husí kůže. Z představy, co všechno by se jí tady mohlo stát, se jí udělalo zle.
„Kdo jste zač?" pronesla znechuceně, i když neočekávala pravdivou odpověď.
Muž pokrčil rameny, zůstal ale mlčet.
„Je tohle součást nějakého šíleného mafiánského obchodu?"
Damien se neubránil pobavenému úsměvu, no neřekl ani slovo.
Další otázky už mu nepokládala, nýbrž se zaměřila na to, jak uvolněně se cítil oproti napětí, které z něj během večerního svatebního focení přímo vyzařovalo.
Přitom Lindsayinu pozornost znovu upoutala Damienova dlouhá výrazná jizva, rozdíl byl však v tom, že tentokrát se neostýchala vyptávat se.
Bylo jí jedno, jestli mu tím připomene vytěsněné trauma nebo se bude kvůli ní cítit nekomfortně.
Unesl ji, nebo na jejím únosu alespoň měl značný podíl.
To Lindsay zprostilo veškeré viny.
„Kde jste přišel k takové jizvě?"
V tu ránu se muž přestal přihlouple usmívat a v jeho tváři se znovu objevila vážná grimasa.
„To není tvoje starost." odsekl.
„

Musíte být opravdu schopný." neodpustila si ironickou poznámku.
Damienovi to ale vtipné nepřipadalo ani v nejmenším.
Stiskl Lindsay paži tak pevně, až mu samému zbělely klouby a Lindsay sykla bolestí.
„Lidský život je křehčí, než si myslíš." zavrčel. „Ty o tom přece něco víš, nemám pravdu?"
Lindsay se nenávistí zúžily oči do dvou úzkých štěrbinek, avšak než stihla cokoli dalšího říct, otevřely se posuvné dveře výtahu a Lindsay se spolu s Damienem ocitla na konci chodby, jež byla namísto stěnami ohraničena tenkými dřevěnými sloupy, včetně stropu, který tvořily jen o něco tlustší dřevěné trámy. Na podlaze po obou stranách chodby svítila malá kruhová světýlka. Okno zde nebylo, skrz mezery mezi sloupky se sem však začínaly prodírat ranní sluneční paprsky házející na prostor nespočet stínů.
Lindsay už bylo jasné, že to všechno nevěstí nic dobrého, a přestože stále neměla nejmenší tušení, s kým má tu čest, věděla, ať jsou její únosci kdokoli, uniknout jim snadné nebude.
Budova, kam ji převezli byla očividně velice dobře zabezpečená, dost možná dokonce stvořena na to, aby držela veškeré dění uvnitř ní odříznuté od vnějšího světa.
Rozhodně ale neměla v plánu se se svým únosem smířit.
Jakmile se jí naskytne příležitost, najde Diega a spolu se jim jistě podaří se odsud dostat.
Když do ní Damien strčil a přiměl ji jít kupředu, přičemž se výtah rozjel dolů, uvědomila si další věc, která jí připadala zvláštní.
Spěšně se otočila a se zmatením pozorovala klesající kus podlahy ve tvaru obdélníku, jenž ve skutečnosti představoval strop výtahu, zpátky na své místo.
Damien se neubránil pobavenému úšklebku.
„Všichni se na to poprvé dívají stejně." zamručel. „A přitom je to jen obyčejný skrytý výtah."
Na konci chodby, hned vedle perfektně zamaskovaného stropu výtahu stála menší knihovna s lampou, křeslem a kobercem - očividně proto, aby chodba nevypadala tak prázdně a podezřele.
„Co by se stalo, kdyby někdo stál,"
„Zase ta stejná otázka," odfrkl si. „Radím ti dobře, nezkoušej to. Nikomu by se potřetí nechtělo dostávat kusy masa z těch trámů."
Lindsay na něj hleděla s pootevřenými ústy. Jen při té představě se jí na obličeji usadila znechucená grimasa.
Zda to byla pravda či ne, to nehodlala pokoušet.
Sice jí nebylo příjemné, když do ní Damien začal zase strkat, ale nebránila se, stejně by si tím jen přihoršila a v jejím případě, kdy stále netušila, čeho všeho jsou její únosci schopní, to bylo to poslední, po čem toužila.
Rozhodla se držet myšlenky, že pokud se bude chovat v rámci možností slušně a tak, jak po ní bude vyžadováno, nebude pod tak ostražitým dohledem, jako kdyby působila problémy.
Na druhém konci chodby se muž zastavil a na pár sloupků zaklepal - jednou dlouze, podruhé a potřetí krátce.
V tom Lindsay ihned rozpoznala písmeno D, zvukově provedeno v Morseově abecedě, kterou dobře znala, jelikož velkou část svého dětství si právě v Morseovce psala vzkazy jak se svou sestrou, tak se svými kamarádkami.
Takže se možná opravdu jmenuje Damien, nebo na písmeno D jeho jméno alespoň začíná.
Nebo je to prostě jen jeho pseudonym a své skutečné jméno ponechává v soukromí, což by bylo moudré.
Ovšem co kdyby řekl své pravé jméno právě proto, že by předpokládal, že budu mít za to, že by se tak lehkovážně nezachoval? uvažovala Lindsay.
Muž bez vyzvání zatlačil do zdi, jež k Lindsayinu opětovnému podivení představovala dveře.
Jakmile vstoupili do prostorné místnosti, Lindsay ucítila vůni dřeva, z něhož byla převážná část nábytku, včetně podlahy. Převládaly zde tlumené barvy - především hnědá, černá a bílá, nic extravagantního a příliš do očí bijícího.
Lindsay jako první upřela zrak na velká okna zabírající téměř celou část zdi protější ke dveřím. Nemohla však vidět nic kromě zeleně, která bránila výhledu na cokoli, co se za ní nacházelo.
Samozřejmě, povzdechla si Lindsay v duchu. Všechno pod kontrolou.
Před okny stál konferenční stolek a okolo něj čtyři křesla, v čele menší pohovka. V rozích zaregistrovala velké květináče, jež prostor učinily ještě útulnější.
Čeho si ale všimla až když postoupila více do středu místnosti, byl muž sedící za velkým pracovním stolem.
Havraní černé vlasy, zelené oči, nad nimiž se klenulo tmavé, poměrně husté, avšak upravené obočí. Nijak zvlášť neobvyklý nos a uši, plné rty. Ostře řezaný obličej s rašícím strništěm.
Široká ramena, svalnaté ruce a vypracovaný hrudník, který zakrývala šedá košile.
To byly první z Lindsayiných poznatků.
Hluboké vrásky na čele neměl, no slabé linie se mu už pomalu prorýsovávaly. Jeho věk přesně určit nedokázala, ale odhadovala jej na číslo mezi dvaceti osmi až třiceti pěti lety.
Celkově na ni působil velice atraktivně a kdyby tak nemilovala Diega a daný muž nebyl její únosce, rozhodně by se nebránila pozvání na rande.
Vlastně si byla docela jistá, že kdyby ji nepozval on, učinila by první krok ona.
Jenomže to se nikdy nestane, přísahala si.

„Dobré ráno, Lindsay.“ pozdravil ji s výrazným přízvukem britské angličtiny.
Znamená to snad, že nejsem jen několik kilometrů od Banff Springs ale dokonce v jiném kontinentě?! napadlo ji hned, avšak pak se nad svou teorií zamyslela.  Ale to je přece hloupost. Nebyla jsem mimo tak dlouho. Nemohla jsem být.

Nebo snad ano?
Nebo ještěr hůř - stalo se to zase?
Byť by měla být třeba na konci světa, Lindsay by tuto možnost zvolila raději než tu, že se to zase opakovalo.
Jen pomyšlení na to, že nad svým tělem, svou myslí, celou svou bytostí opět kompletně ztratila kontrolu.
Protože právě to považovala za to úplně nejhorší, co se jí mohlo stát.
Nevědět.
Nepamatovat si.

Nemít tušení, co všechno provedla kvůli prázdným mezerám ve své paměti.
Nemoct si za žádnou cenu, ať se snažila sebevíc, vzpomenout.
Fakt, že měla vážný problém, byl nevyvratitelný. Nešlo jej v žádném případě zpochybnit.
Lindsay věděla, o jaký problém se jedná, minimálně žila v tomto přesvědčení.
Její okolí, ani to nejbližší, však nemělo páru.
Kdyby ano, zapřeli by ji.
Nechtěli by s ní už nikdy mít nic společného.
Opovrhovali by jí.
Báli by se jí.
Nenáviděli by ji víc než kohokoli jiného.
Stala by se laboratorní myší, jež by byla kompletně marginalizována.
S největší pravděpodobností by už nemohla žít jako normální člověk, rozhodně ne následující dekádu.
A kdyby se to zhoršilo, jako jednotlivec, na němž by nikomu nezáleželo, by v tom nejkrajnějším případě byla zbavená svých lidských práv.
A pak...
Co by bylo pak?
Co se může stát člověku, který není považován za člověka?
„Je slušností odpovědět.“ pobídl ji, jelikož beze slov stála na místě a pozorovala jej přibližovat se k ní.
„Je slušností se představit někomu, jehož jméno znáte, ale kdo nemá nejmenší tušení, kdo sakra jste.“ odsekla Lindsay.
Damien po ní hodil zlostný pohled, no  Lindsay jej zvysoka ignorovala.
„Ale jako první chci vědět, kde je můj manžel.“
V tu chvíli se vysoký tmavovlasý muž uchechtl.
„Tvůj manžel,“ opáčil pobaveně a s rukama v kapsách se opřel o kraj pracovního stolu. „Diego je teď, řekněme, mimo provoz.“
„Co-jste-mu-udělali?“ procedila mezi zuby, přejíždějíc očima z vysokého muže v obleku na Damiena.
Oběma to však připadalo úsměvné.
„A proč zrovna my? Nikomu nedlužíme žádné peníze, nikomu jsme nikdy neprovedli nic, co by je přimělo nás nenávidět. Proč jste si vybrali nás?“
Do hlasu se jí začínal vkládat čím dál větší strach a bezmoc.
Dostaneme se s Diegem někdy odsud? pokládala si otázky, nad nimiž dřív uvažovat nechtěla, protože se držela naděje, že odpověď zní ano.
Dostaneme se odsud oba?
Přežijeme?
Co za hrůzy můžeme od těchto pochybných individuí čekat?
Co po nás k sakru chtějí?
„Mluv za sebe, Lindsay. Vždycky mluv za sebe.“ zvážněl muž, jenž se jí doposud neuráčil představit.
„Diego by nikdy,“
„Ee,“ přerušil ji dřív, než stihla doříct větu, a přitom nesouhlasně zakýval hlavou. „Co jsem ti říkal? Mluv za sebe.“
„Znám ho. Znám ho líp než sama sebe.“
Oba muži se opět uchechtli a věnovali si pobavené pohledy.
„Tak proč vypadáš tak překvapeně?“
Lindsay se nechápavě zamračila.
„Vy se znáte?“ zeptala se, nejistá a zmatená z jeho slov. „Má snad tohle celé být nějaký zvrácený a kurva nevydařený pokus o vtip?!“
Tentokrát se ji pro změnu zmocňoval vztek. Obrovský nával vzteku.
Na jednu stranu by byla samozřejmě ráda, že to celé mělo znamenat pouze žert, byť neskonale hloupý a podřadný, na druhou stranu by byla neskutečně zsinalá vzteky, že by Diego - nebo kdokoli jiný z jejích známých - snížil k něčemu takovému.
Vlastně o tom dost silně pochybovala. Diego i jejich společní přátelé měli smysl pro humor, ale nikdy by nesvolili k únosu, který by byl tak krutý. Nenechali by ji zdrogovat a pak sedět bůhví jakdlouho ve sklepě.
A její rodina?
Ta by to nikdy za žádných okolností nedovolila. Nikdy by ji nevystavila tak stresové situaci pro vlastní pobavení.
Ne.
Tím si Lindsay byla stoprocentně jistá.
„Ne, zlato, tohle opravdu nemá být žádný výstřel z nudy.“ ujistil ji muž v šedé košili. „Respektive ne z mé strany.“
Lindsay stále nechápala.
„Kdo jste?“ vyhrkla zoufalým hlasem.
„Omluv mě, skoro bych zapomněl podělit se s tebou o své jméno.“ zasalutoval. „Jsem Leander Everet Dankworth.“

✔️✔️✔️✔️
Novou kapitolu vydám v PONDĚLÍ!

adelakubicova