OSTNY MODRÉ RŮŽE

16-„Možná jsme spřízněné duše."

Oči se jí zúžily.
Popadla malý polštář z gauče a s napřažením jej hodila po Leanderovi.
Ten se však tvářil, jako by vůbec netušil, proč Lindsay zareagovala zrovna tak.
Byla to jen hloupá otázka, nechápal.
„Proč ta prudká reakce?" zeptal se zaskočeně.
Lindsay by po něm pravděpodobně hodila i další polštář, kdyby jí Leander nevrátil palbu.
„Nepředstírej idiota." procedila mezi zuby.
V daný moment byla ze všeho, co se přihodilo, tak rozladěná, že nabídka nápoje, který ze srdce nesnášela, ji dokázala velice snadno vyvést z míry.
„Vlastně, ne, počkej." zasalutovala. „Předstírání není nutné, tak to řeknu jinak: Potlač svou přirozenost."
Leandera další urážlivá poznámka rozesmála.
„Víš, že je s tebou i docela zábava?"
Lindsay jej zpražila vražedným pohledem.
„Takže předpokládám-li správně, mou nabídku odmítáš?"
„Nesnáším kávu."
„A jak jsem to měl vědět?" smál se nad její zatvrdle nasupenou grimasou.
„Když o tobě někdo ví to, co roky přede všemi skrýváš, přiměje tě to myslet si, že o tobě ta osoba ví všechno."
„Nevím o tobě všechno." deklamoval s pokrčením ramen. „Zajímal jsem se o tvou osobnost, o to, co ostatním neukazuješ. Nač se soustředit na informace, které jsou veřejně známé? Vím to podstatné.
Sama si odpověz, s kým bys jako novinářka raději udělala interview: s člověkem, který přežil leteckou katastrofu a změnilo to jeho život nebo s letitým učitelem dějepisu, který ví to, co si přečetl.
Informace nemají stejnou váhu.
Tvůj partner ví to, co ví všichni, kdežto já vím to, co neví nikdo."
Zase má k sakru pravdu!
„Každopádně si to budu pamatovat. Ostatně, abych se přiznal, káva taky nepatří k mým oblíbeným nápojům. Možná jsme spřízněné duše."
Lindsay protočila očima.
Slzy už zadržovat nemusela.
Leander ji přivedl na jiné myšlenky.
„A čaj?" navrhl. „Každý má rád čaj. V tom se snad nelišíš, protože v takovém případě už bych ti mohl nabídnout jen vodu nebo vodku a něco mi říká, že voda právě teď není to, co by ti bodlo."
„Dám si ten čaj."

„Rádo se stalo." pronesl dřív, než mu Lindsay stihla poděkovat.
Věnovala mu tak pouze letmý úsměv.
Stedl si vedle ní na gauč a nějakou chvíli ji pouze pozoroval.
Lindsay by lhala, kdyby tvrdila, že jí to bylo nepříjemné.
Nebylo.
Necítila se jako při výslechu pod lampou.
Neměla pocit, že by Leander čekal, až mu prozradí všechna svá tajemství - kterých pár ještě bylo, i když ne tak extravagantních jako její porucha.
Jeho přítomnost ji jakýmsi nevysvětlitelně zvláštním způsobem uklidňovala.
„Co jsi dělal, když jsem, no," odmlčela se, naklánějíc hlavu na stranu. „měla plné ruce práce?"
„Zjednoduše: pokoušel jsem se vyřadit z provozu Merrickovo auto, aniž by se spustil alarm. Konkrétně jsem se zaměřil na brzy, chtěl jsem se zaměřit na brzdy.
Měl jsem jasnou vizi, že díky tomu nabourá a než se k němu dostane pomoc, Merrick bude pryč. Zbrklé, ne zrovna uvážené, ale rychlé a jednoduché.
Jenomže podplacený číšník, který na tebe měl dát pozor, mi zanedlouho přišel říct, že jsi s Merrickem odešla. To všechno poměrně zkomplikovalo.
Samozřejmě mě hned napadlo, kam asi jsi ho zavedla, ale došli jsme pozdě."
„A nemyslíš si, že jsi mi měl říct, co přesně jsi chtěl udělat? Klidně jsme mohli dojít k jeho autu."
„Každá bytost je nejsilnější tam, kde to zná nejlépe. Jít s nepřítelem na nepřátelské území by bylo... hloupé. Věděl jsem, že tak se nezachováš.
A navíc, neměl jsem plán. Netušil jsem, že se této sešlosti zúčastní i Merrick, měl být v Londýně, alespoň podle toho, co jsem si předem zjistil.
Musel jsem improvizovat."
Lindsay nevěřícně zakroutila hlavou.
„Jsi šílenec." konstatovala.
Leander lhostejně pokrčil rameny.
„Díky tomu jsem tam, kde jsem. Díky tomu jsem přežil."
„Říkal jsi, že tvoje minulost nebyla procházka růžovým sadem, ostatně jako ta moje." nadhodila s nadějí, že Leander bude pokračovat v konverzaci na toto téma.
Chtěla o něm vědět víc a to ne jen z psychologického hlediska, byť si ne dvakrát ráda přiznávala, že ji Leander zajímal.
„To je pravda, ale tím tě teď nebudu zatěžovat. Spíše mě zajímá, jak se cítíš."
„Jak bych se asi měla cítit? Sedím se svým únoscem v jeho pracovně a popíjím s ním čaj."
„Ne," pousmál se černovlasý muž, jeho úsměv však byl soucitný. „Myslel jsem po tom, co se dneska událo."
„Už jsem ti řekla, že omlouvat se ti nebudu." odvětila s povzdechem.
„To jsem po tobě přece nežádal."
Následovalo další Lindsayino povzdechnutí.
„Cítím se nahovno. To jsi chtěl slyšet?"
Prostor na pár chvil vyplnilo ticho.
„Co byl ten zlom? Co řekl nebo udělal, že ti... přeplo? Co si pamatuješ jako poslední?"
Lindsay zavřela oči.
Právě v tom byl ten háček.
Po každém výpadku paměti, kterého si Lindsay ne vždy byla vědoma, věděla, že provedla něco špatného.
Nevědění, že opět nebyla sama sebou, se objevovalo spíše dříve.
Vědění, že má další mezeru ve své paměti, značilo katastrofu.
Jenomže tentokrát si žádného výpadku paměti nebyla vědoma.
Jistě, mohl to být jen další trik její narušené mysli, ale připadala jí zvláštní, že po tak dlouhé době vraždění jejího alter ega, kdy si sice ona nepamatovala, proč, koho a jak zavraždila, pouze, že zavraždila, by najednou nebyla schopná říct, zda si pamatovala opravdu všechno, nebo jí její zrádná mysl předhazovala jakousi smyšlenou realitu.
„To je ten problém," povzdechla si znovu. „Pamatuji si, nebo alespoň mám dost silný pocit, že si pamatuji všechno.
A to se ještě nikdy nestalo. Už dokážu říct, že jsem," zarazila se.
Nechtěla to říct nahlas.
Žádný zdravě smýšlející člověk by něco takového nechtěl říct nahlas.
Nakonec se však přemohla.
„Že jsem se zase neměla pod kontrolou a vraždila, ale nikdy, nikdy jsem si nepamatovala tak živě všechno, co se událo. Občas se mi například prostřednictvím snů, lépe řečeno nočních můr, vybavilo pár hrůzných momentů, ale teprve dnes si pamatuji úplně všechno.
Jak jsem ho dovedla k autu, on měl perverzní poznámky, já se k němu přiblížila a sebrala mu zbraň. Přinutila jsem ho jít k tomu lesíku a tam jsem ho střelila. Dvakrát."
Leander se zamračil.
„Vůbec nevím, proč ti to tady vykládám."
„Protože víš, že jsem jediný, kdo tě poslouchá a nebude tě soudit."
„Vážně mě zajímá, jaké klacky naházel život pod nohy tobě, aby ses na mě dokázal dívat takhle, i když znáš pravdu."
„Vlastně bych namísto klacků použil výraz stromy." dodal, opět s úsměvem nadlehčujícím situaci. „Fakt, že mi to říkáš, protože se potřebuješ svěřit, z tebe dělá člověka, lidskou bytost, která má emoce. Na tom přece není nic špatného."
„Mám strach." vypadlo z ní.
Její emoce vyhrávaly nad rozumem, jenž jí radil sebrat se a jít spát.
Spánek je lék na všechno, no ne?
„Bojím se. Mám hrůzu z toho, že..."
„Že to, co jsi dnes spáchala, jsi byla ty?"
Světlovlasá dívka přikývla.
„A jsi si jistá, že si to opravdu pamatuješ?"
Pokrčila rameny. „Nejsem si stoprocentně jistá vůbec ničím. Ale nikdy jsem si nepamatovala všechno tak živě, což považuju za snad ještě horší, protože to znamená, že jsem ho zabila já. Ne moje alter ego."
Do očí jí znovu vrhkly slzy.
Když zabíjela prostřednictvím svého zvráceného alter ega, taky si díky tomu ospravedlnila. Nebyla si svých činů vědoma.
Jenomže tento čin si takto odůvodnit a tím se zprostit viny nemohla.
Byla to ona, kdo zavraždil.
Ona, kdo zmáčkl spoušť.
Možná ještě horší možnost by připadla na skutečnost, že se její vraždící osobnost postupně synchronizovala s tou, jíž se mermomocí snažila udržet.
Byť si až do posledního činu přímo nepamatovala nic z toho, co a komu provedla, dokázala s jistotou říct, že řádila častěji a častěji.
Její alter ego se dostávalo do popředí v mnohem kratších intervalech a Lindsay se obávala, že se řítí do pekla.
Jak dlouho bude trvat, než se ze mě stane vraždící monstrum bez kousku citu?
Jak dlouho bude trvat, než ji temnota kompletně pohltí?
Připadala si jako v nějakém sci-fi nebo šíleném akčním filmu, kterých za svůj život viděla nespočet.
Zamlouvalo se jí, že alespoň na pár chvil se dostane do jiného světa, tam, kde se nemožné jeví jako možné, tam, kde hlavní hrdinové bojují o přežití každou minutu a nemají čas trápit se banalitami. Soustředí se jen na to nejdůležitější - přežití. Na zbytek zkrátka nezbývá kapacita.
Snadno se při sledování takových filmů zapomíná na vlastní potíže.
„Kdybys ho nezabila ty, zabil by ho někdo jiný." pronesl naprosto klidně. „Koneckonců si o to vyloženě koledoval."
„To nepopírám." přitakala Lindsay. „Nechci lhát a tvrdit, že toho lituju, protože ne. Nelituju toho.
Ani se necítím sobecky, když říkám, že mi jde o mě. Jde mi o to, že mě děsí, co se se mnou v poslední době děje, a děsí mě to víc než kdy předtím.
Potřebuji najít svou lidskost."
„Nemůžeš najít něco, co jsi nikdy neztratila."
Jejich pohledy se střetly.
Lindsay nepostřehla v jeho výrazu ani známku opovržení či odporu k ní.
„Byla jsem hloupá, když jsem doufala, že mi studium psychologie pomůže k vyřešení tohohle problému."
„Studium mysli z tebe může udělat dobrého psychologa, ale nedovede tě za hranice mysli, stejně jako tě studium duševních poruch nevyléčí ze šílenství." deklamoval Leander.
„Eckhart Tolle." odtušila Lindsay. „Seznam mé oblíbené četby taky znáš?"
Leander pokrčil rameny.
„Možná je problém v tom, že se svou temnou stránku snažíš zapudit tak moc, že na to soustředíš až příliš ze své energie. A jistě víš, že kam směřuješ svou energie, tam to poroste.
Možná jsi taky veškeré té bolesti vzdorovala namísto toho, abys ji nechala projít. To dokáže na mysli i na těle napáchat obrovské škody, byť dnešní standardní zdravotnictví tyto názory ne zrovna uznává."
Zas a znovu má pravdu, uvědomila si Lindsay.
Po tom příšerném traumatu, jež jí způsobilo, co jí způsobilo, jí připadalo jako nejlepší řešení všechnu bolest potlačit, protože měla pocit, že jí nebude schopná zvládnout.
Jenomže ta bolest nikdy doopravdy nezmizela.
Zaryla se do ní a napáchala škody, jejichž reparabilita nemusí být už nikdy v dohledu.
„Až budeš chtít, svěř se mi. Nebudu tě do toho tlačit, protože vím, že by to stejně skončilo jedině rezistencí.
Neunesl jsem tě proto, abych ti ublížil, Lindsay, ne tobě."
Lindsay se zamračila.
„Nemohla jsem si nevšimnout, jak opovrhuješ mým manželem. Chci vědět proč."
„To je vskutku dlouhý příběh, to mi věř. Každopádně, jen pro upřesnění, Diego Marquez není tvým manželem. Váš svazek je neplatný."
„Cože?" vyhrkla Lindsay, čekající na Leanderovo vysvětlení.
„Přece sis nemyslela, že bych tě vzal pod svá křídla, kdybych si byl jistý, že váš vztah tě nedostane do kriminálu."

****
Na další se můžete těšit opět v pátek😘
Už pomalu promýšlím nějakou akci, ať to pořádně zamíchá kartama😘

adelakubicova