OSTNY MODRÉ RŮŽE

29-Lindsay!

Když Lindsay doslova beze stopy zmizela, Diego byl přesvědčený, že utekla za tím Leanderem, jehož jméno zvolala ve chvíli, kdy by žádný chlap nechtěl slyšet žádné jméno, krom toho svého.
Neměl důvod ji hledat a ponižovat se prosením o její návrat.
Neměl důvod mít ani jakékoli podezření, že by se jí něco nepříjemného mohlo stát, jelikož nabyl domnění, že s tímto Leanderem trávila čas dobrovolně.
To v něm pochopitelně probudilo nejen vztek ale i obrovskou vlnu zklamání.
Nevěděl, jak zareagovat.
Nevěděl, jak by měl zareagovat.
Nedokázal říct ani to, nedokázal ani sám sobě popsat, jak přesně se cítí.
Míchalo se v něm tolik emocí, že nebyl schopen určit, které jsou ty nejsilnější.

Vrátí se?
A když ano, tak kdy? Za jak dlouho?
Za hodinu, dvě, pět, ráno?
Ale co když ne, co když se už prostě nevrátí a zůstane s ním?
Je vůbec něco, co bych mohl udělat?
Hovory mu nebrala, pochopitelně.
Na zprávy nereagovala, pochopitelně.
Právě teď pro ni on, její ne-manžel, neexistoval.
A kdo je k sakru ten Leander?
Co za chlapa to je?!
Co za psychopata to je a jak je možné, že...
Něco k němu cítí, polemizoval Diego.
Samozřejmě.
Jasně, že k němu něco cítí.
Kdyby tlumí tak nebylo, tak by přece šla se mnou hned na policii a toho grázla napráskala.
Počkat.
Co když to byla jejich dohoda?
On ji pustil, ona mi přišla říct, že naše manželství je neplatné a vrátila se k němu.
Ale copak to je možné?
Je možné takhle zahodit letitý pevný a zdravý vztah kvůli pár momentům?
To by Lindsay přece - snad neudělala, přesvědčoval sám sebe. Taková ona není.
Je to dobrý člověk.
Ano.
Určitě jsou všechny chyby na straně toho hajzla.
Ano.
Tak to je.

Diego se posadil s lahví vína, již brzy vyměnil za něco silnějšího, ke stolu a snažil se přemýšlet.
Snažil se vymyslet, jestli je alespoň něco, co by mohl udělat, nic ho však nenapadalo.
Postupně už propadal zoufalství a beznaději.
Lindsay se ani po pár hodinách neozývala.
Diego se přesunul do postele, s mobilem nastaveným na to nejhlasitější vyzvánění, aby v případě nově příchozí zprávy či hovoru mohl ihned zareagovat.
Ale nikdo se neozýval.
Nakonec Diega přepadla únava, které už nedokázal vzdorovat a oči se mu zavřely.

Neměl tušení, za jak dlouho od chvíle, co unsul, to bylo, no probralo ho nejprve bušení na dveře, následně pak už slyšel jen cvaknutí zámku a blížící se kroky.
Lindsay! napadlo jej zčistajasna.
Vykopl se z postele, chystaje se vyběhnout za svou snoubenkou, pokud se za ni ona ještě vůbec považovala, když vtom nabyl pocitu, že v bytě není jenom žena, již stále miloval, a on sám.
Ne, zaalarmovalo mu v hlavě, je tady ještě někdo další. Minimálně jedna osoba přebývá.
Že by si Lindsay přivedla toho ubožáka? A jenom proto, aby si pobrala nezbytné věci a pak zmizela, možná i nadobro, z mého života?
Doufal, že tak tomu není.
Protože kdyby tomu tak bylo, opravdu by ho to ranilo jeho city i čest.
Jenomže podle kroků velmi brzy zjistil, že o Lindsay se nejedná. Za ty roky strávené spolu už dokázal perfektně rozpoznat styl její chůze, byť jen sluchově.
Do bytj, do jeho bytu, kde se až doposud cítil nejvíc v bezpečí, se vloupali nějací cizinci a pohledávali tam kdoví co.
Popadl mobil, připraven vytočit devět set jedenáct, no zničehonic se ve dveřích ložnice zjevila vysoká mužská postava.

*******
Ano, tahle kapitola byla hodně krátká, ale na další nebudete čekat dlouho - vydám ji už ve středu, popř. ve čtvrtek, ještě se Vám ozvu! 💖

adelakubicova