OSTNY MODRÉ RŮŽE

37-Mrtví moralizovat nemůžou.

„Měl jsi s ní někdy něco?" neodpustila si Lindsay vznesení otázky, jež jí vrtala hlavou od chvíle, co se s Claire osobně potkala.

Byla nádherná, ale to zdaleka nebylo její jedinou předností.
Nádherných žen je na světě spousta stejně jako idolů krásy lišící se napříč kulturami.
Jenomže právě vzhledem k tomu, kolik okouzlujících žen na světě je, tím větší konkurencí jedna pro druhou jsou. Mnohdy tedy záleží právě na tom, co která je ochotna nabídnout, jaké má vlastnosti, osobnost, to je to, co z ní dělá tu, jež se nemusí bát konkurence.
Vzhled je důležitý, to Lindsay ani Leander a mnozí další nepopírali, avšak vnější krása nemusí být trvalá.
Většinou není.
Ovšem krása osobnosti může být. Krása osobnosti je mnohem ovlivnitelnější.
Je na každém z nás, jakým člověkem budeme, jakou cestu v životě zvolíme.
Právě to Lindsay na Claire obdivovala - měla příběh. Dlouhý, komplikovaný, náročný, srdce lámající životní příběh, který ji dostal tam, kde je nyní. Nebyla to její krása, kdo jí pomohl přežít. Bylo by to odhodlání, kuráž, nezlomnost, jež si vybudovala.
Takové osobnostní rysy zajistí člověku přežití.
Mrtví moralizovat nemůžou.

„Ne, Lindsay, můžeš být klidná. Nikdy jsem s Claire nic neměl, je docela těžké, možná spíš nemožné dostat se jí pod kůži. Svůj kruh si udržuje velice úzký a co vím, už dlouho to táhne jen s jedním mužem, pochopitelně taky mafiánem."
„Jasně, někdo z jejího vlastního světa."
„Chci, abys byla šťastná, Lindsay." změnil téma Leander.
„Jsem šťastná. Může to znít jako paradox, ale cítím se... Cítím se svobodná. Konečně se nemusím bát odsouzení."
„No, toho se ode mě nedočkáš." nadhodil vtipným tónem hlasu.
„Dlouho jsem bojovala s tím, že jsem se cítila jako nula. Moc pro mě znamená, že s tebou jsem se tak nikdy cítit nemusela."
„Zlato, copak tě ve škole nenaučili, že nula je před jedničkou? Jistě, nuly samotné nevyznačují hodnotu, ale stačí jediná jednička a je to číslo, které všichni chceme mít na účtě.
Nepodceňuj se, Lindsay. Nikdy.
Život nám toho naložil jenom tolik, kolik jsme schopní zvládnout."
Ještě nedávno by Lindsay s tímto tvrzením rozhodně nesouhlasila, no v tuto chvíli mu postupně přicházela na smysl, začínala s ním souznět.

Lindsay listovala složkou hrůzných fotek znetvořených těl - k nepříliš velkému podivení to byli všechno muži. Muži, v nichž Lindsay viděla Taipana a jeho otce, muže, které k smrti nenáviděla nejen vědomě, nýbrž i podvědomě. Pronásledovalo ji to všude.
Až ji to změnilo.
Protože bolest dá člověku lekci a lekce člověka změní.
Když si té změny Lindsay všimla, když si uvědomila, kým, možná snad lépe řečeno čím, se stala, začala se nenávidět.
Začala nenávidět tu část sebe, již se snažila potlačit, stejně jako bolest, kterou cítila po násobném zneužití.
Snažila se ji potlačit, nemluvila o tom, co se jí stalo, co jí bylo provedeno, naivně věřila, že když tu bolest umlčí, ona zmizí.
Jenomže tak to nefunguje, především ne v případech jako je ten Lindsayin.
Když se na Vás řítí tsunami, nezastavíte ji vůlí své mysli, ne ve světě, v němž žijeme.
Když se na Vás řítí tsunami bolesti, nelze proti ní postavit zeď a doufat, že ta zeď ji stopne že se do ní tsunami bolesti párkrát narazí a pak utichne.
Ne.
Nejsme počítače.
Nelze vzít složku s názvem Bolest a kliknout na ikonu odstranit.
Vysypat koš.
Trvale odstranit. Ano.
Jsme příliš propracovaný druh na takové úkony.
Slova v nás zanechávají stopy, jež není možné vymazat.
Cítíme.
Někteří dokonce skutečně přemýšlí.
Děláme rozhodnutí nejen na základě logického faktoru, používáme svou intuici, vnitřní hlas, jenž nám mnohdy poradí úplně nejlíp.
To je to, co nás odlišuje od strojů, počítačových programů i velice pokročilých technologií.
Přestože zachovat si lidskost se všemi protiklady, které s sebou přináší, se všemi těmi ničícími emocemi a bolestí, již musíme neustále čelit, se někdy může zdát nemožné, naprosto nesplnitelné, nesmíme podvolit.
Protože s bolestí se může lidská bolest vyrovnat jen jednou cestou.
Musí ji nechat projít, musí ji pocítit.
Vzdorovat jí je přímou cestou do vlastního pekla, kde na nás bude čekat s otevřenou náručí, mnohonásobně silnější.
Dožene nás.
A pak se rozhodne nás opravdu pohltit, přesně tak, jako pohltila Lindsay Thibault, nevinně vyhlížející ženu s hrůzným tajemstvím.
Ženu, kterou její bolest lapila, protože před ní utíkala. Nechala ji utápět se v ní samotné a napáchala škody, o jejichž reparabilitě Lindsay hluboce pochybovala.
Nevěřila, že má ještě naději, přísahala by, že její život je nadobro zničený.
Byla nádhernou modrou růží s plno ostrými ostny, symbol krásy, jež však sloužila ke skrývání spousty temných tajemství.

Kdyby Lindsay pár měsíců nazpátek někdo řekl, že její život bude jednoho dne vypadat tak, jako vypadá nyní, ani za nic by mu nevěřila.
No pravda je taková, že za deset let se nemusí změnit nic zásadního, ale pak přijde ten jeden jediný den, který změní úplně vše.
Nic už pak nebude stejné.
Nic by už nemělo být stejné.
Posun, ač je mnohdy neoddělitelně spojený s bolestí, komplikacemi a ztrátami, k životu patří.
Je jeho součástí.
Kdybychom celý život zůstali stát na jednom místě, nesplnili bychom svůj úkol.
Koneckonců, právě z těch nejtěžších situací se poučíme nejvíc, právě v těch nejhorších chvílích poznáme pravou podstatu, jak svou, tak svého okolí.
Je důležité naučit se z problémů učinit příležitosti, poučit se a příště se těmto proudům vyvarovat, nenechat se jimi uvěznit pod hladinou.
Protože život je z deseti procent ovlivněn tím, co se nám stane - zbylých devadesát závisí na nás.
Stejně tak je tomu s chybováním.
Dělat chyby k nám lidem patří.
Důležité je však být si vědom, že chyby nejsou to, co nás definují.
Ne.
Definuje nás to, jak se po spáchání chyby zachováme, zda předtím, než někoho za jeho omyl odsoudíme, známe celý příběh a ne pouze závěr.

OSTNY MODRÉ RŮŽE

***

⬇️⬇️⬇️