OSTNY MODRÉ RŮŽE

17-„Jsi svobodná, Lindsay Thibault."

„Diego je kretén, ale není to hlupák.
Nakonec by tvé tajemství odhalil a oba víme, že by se na tebe už nikdy nepodíval stejně.
A dřív, než by ses ty dozvěděla, že on zjistil o tvém vraždícím maratonu a počkal by na vysvětlení, přijeli by pro tebe těžkooděnci.
Kdyby ses rozhodla mu to však přece jenom říct sama od sebe, možná by počkal pár hodin, které by strávil v tvé nepřítomnosti s výmluvou, že si to potřebuje promyslet, pak by to ale dopadlo stejně.
Udal by tě.“
Lindsay nepopírala, že by tomu bylo jinak.
Lhala by sama sobě.
Diego byl odjakživa muž cti, žil svým povoláním majitele známé bezpečnostní služby, prostřednictvím které si lidé pronajímají bodyguardy, popřípadě právníky, soukromé detektiy a jiné osoby, jež by jim mohli pomoci v náročných životních situacích.
Bojoval proti násilí, proti těm, kteří jej působili.
Proti ní.
Diego se nikdy přímo do hloubky nezajímal konkrétními případy, o spoustě však Lindsay vyprávěl.
Dokonce měla podezření, že jeden či dva případy, možná i více, byly právě její činy.
Byl paradox, že si vzala zrovna jej.
Láska dokáže přehlížet spousty překážek, alespoň z Lindsayiny strany.
Jenomže dávat Diegovi za vinu, že by ji opustil v případě, že by se dozvěděl pravdu, Lindsay nemohla.
Ona sama tuto část sebe nenáviděla.
Neočekávala, že by ji mohl milovat nikdo jiný.
Diega milovala především proto, že byl  vskutku dobrým člověkem.
Milovala ho proto, že díky němu na sobě viděla hlavně to pozitivní, na co Diego často poukazoval.
Díky němu se cítila být lepší.

„Odbočuješ od tématu.“ zastavila Leandera předtím, než se znovu pokusil pošpinit Diegovu reputaci. „Řekl, jsi, že náš svazek není platný.“
„Není. Stručně řečeno: falešný oddávající bez certifikátu byl nastrčený mnou, ostatně jako fotograf. To, co jste s Diegem podepsali, bylo spáleno. Jsi svobodná, Lindsay Thibault.“
„Víc už dneska nezvládnu.“ vydechla, načež se postavila a nejistým krokem se vydala ke dveřím.
„Když se přijmeš, když přijmeš, že život, to, čím sis musela projít, z tebe udělal tu, kým jsi teď, bude to lepší, věř mi. Rezistence a nenávist nejsou řešení.“
Lindsay s povzdechem vyšla z místnosti.

Usínala přemítajíc si v hlavě Leanderova slova dokola a dokola.
Asi měl zase ve všem pravdu, pomyslela si. Nebo je to tak sakra dobrý manipulátor, že ho nedokážu prokouknout.
Neznám ho.
Ale on zná mě.
Aby se váhy vyrovnaly, musím z něj dostat co nejvíc.
Třeba přece jenom přišel na nějaký způsob, jak mou poruchu... zmírnit, způsob, který mě nikdy nenapadl, protože na sebe pohlížím pouze jako na pacienta, jehož chci analyzovat a pomocí svých znalostí vyléčit.
Musím se dozvědět co nejvíc, zjistit jeho slabiny a pak, pak se odsud musím dostat pryč.

Následujících několik dnů, počítala-li Lindsay správně, bylo to něco málo přes měsíc, strávila jak v přítomnosti dívek, tak v přítomnosti Leandera.
Snadné to však nebylo.
Dívky, s nimiž se spřátelila nejvíc, věděly přesně, jak vždy vyplnit ticho.
Chiara nedokázala vzdorovat své prudké povaze, Alžběta trpěla panickými záchvaty a Julianna... Julianna byla nebezpečná jak sobě, tak svému okolí - obdobně jako Lindsay.
Přestože si své nové kamarádky velmi oblíbila, ač to byla přátelství komplikovaná, za chvíle klidu byla vděčná.
Samantha a Nina s ní ani s ostatními dívkami příliš nekomunikovaly a raději se držely v ústraní.
Meghan jí každým dnem dávala víc a víc  najevo, jaké nesympatie k ní chová.
Viděla i lidi z dalších Leanderových sbírek, přišla ale na to, že dům, kam ji Damien před asi pěti týdny přivezl, rozhodně není jediná Leanderova nemovitost, kde drží své unikáty.
Kde se ale nachází jeho další budovy, to už Lindsay nezjistila, vlastně se o to ani nijak nezajímala.
Zato však postupně poznávala Leandera.
Přestávala věřit, že jeho chování by mohla být přetvářka, soudě i dle konverzací s dívkami.
Jistě, mohl jim vyhrožovat, aby o něm tvrdily jen to nejlepší, ale pochybovala, že by osoby s narušenou myslí dokázaly tak perfektně lhát a jediným náznakem se neprozradit.
Nic z toho, co o Leanderovi řekly, nebylo vyloženě negativní.
Nikdy nám neublížil.
Nikdy na nás nevztáhl ruku.
Cítíme se tady v bezpečí, mnohem víc než ve vnějším světě.
Alžběta byla přesvědčená, že Leanderovi na nich opravdu záleží a proto se k nim vždycky choval tak hezky.
„Upřímně, myslím si, že nás unesl proto, aby nás chránil.“ tvrdila Chiara, přičemž Julia přikyvovala. „Nevím proč by chtěl chránit cizí lidi, asi ho prostě vážně fascinuje naše zvrácenost a narušenost. Každopádně ho za ten únos neviním. Můj život předtím byla doslova válka. Nikdo mě nechápal, každý mě jen odsuzoval... Leander nikdy.“
S tím Lindsay soucítila.
Nedokázala si představit absolutně nikoho ze svého okolí, kdo by se alespoň pokusil pochopit její poruchu.
Znala je, znala svou rodinu, znala Diega a jeho rodinu. Věděla, že by se nechali ovládnout svými emocemi dřív, než by si  vyslechli celý příběh.
Vinit je z toho nehodlala.
Doposud jí připadalo šílené, že ani jednou se její osobnost nepřepnula na vraždící alter ego v jejich přítomnosti.
Neuměla si to vysvětlit jinak, než že nikdo z jejích blízkých nešlápl na spouštěč, který by mohl započít katastrofu.
Co bylo tím spouštěčem však Lindsay říct už nemohla.
Kdykoli došlo ke zkratu, Lindsay si nepamatovala, co daná osoba, popřípadě osoby, vyřkla či udělala, aby to dospělo k tomu, že Lindsay kompletně ztratila kontrolu.
Její mysl byl ten nejhlubší a nejzrádnější les.

No slova, jež Lindsay slyšela o Leanderovi, se ani v nejmenším nevztahovala na Damiena.
Ten si celou dobu udržoval výraz tak drsný, jako by měl konstantní zácpu.
Přesně na tomto výrazu se Lindsay s dívkami shodla.
Diego jí pochopitelně stále chyběl, no stejně přestávala žít v naději, že ji stále hledá.
Byla přes měsíc nezvěstná.
Pravděpodobně už mě mají za mrtvou, usoudila sklesle. Oficiálně to ještě prohlášeno nejspíš není, ale co na tom, jestli policii složka s mým jménem leží ladem někde v polici s vrstvou prachu.
Chyběla jí její rodina. Jak se asi cítí mí rodiče? Mají ještě naději, že jejich zmizelá dcera je naživu? A co Victoria?
Nejspíš mi už vybrakovala celou skříň a mé oblečení si přivlastnila. Při té představě se Lindsay pobaveně pousmála.
Otázku, zda se někdy vrátí domů, si zodpovídat nechtěla.
Ryan nevypadal, že by se ji chystal pustit, za což jej nesnášela a zároveň mu byla vděčná. Byla totiž pod kontrolou.
Dokonce měla pocit, že se její stavy zlepšily, intervaly mezi přechody na její alter ego byly delší a ona se cítila lépe, jelikož věděla, že nikomu neublížila.
Alespoň to jí Leander vždy tvrdil.

Za těch pár týdnů se nic, co by Lindsay stálo za zmínku, neudálo, no to se náhle změnilo, když ve zprávách dopadli Noční můru.
Byl to vysoký svalnatý muž středního věku s nepřístupným výrazem.
Jakmile to zaslechl Leander, okamžitě zpozorněl.
„Sakra,“ zaklel s bouchnutím pěsti do baru.
Bez dalších slov se sebral a vyběhl z kuchyně, kde spolu s Lindsay a Alžbětou seděl.
Beth si hlasitě povzdechla.
Lindsay byla očima přilepená na obrazovce.
Ne. Máte špatného člověka, říkala si v duchu. Noční můra je stále na „svobodě“.
Blonďatá žena pohlédla na svou kamarádku, která se tvářila, jako by s tím snad měla něco společného.
„Ty toho muže znáš?“  zeptala se, načež Beth nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Neznám, ale vím, že patří k Leanderovi. Jmenuje se Thomas.
Jen nerozumím tomu, jak přišli na to, že on je ten, kdo jsi vlastně ty.“ řekla Beth opatrně, Lindsay už ale byla pryč.
Šla rovnou za Leanderem.
Doběhla až do jeho pracovny, kde ale byla Leanderovým gestem odmítnuta.
„Potřebuji, abys za ním jel rovnou.“
„Nesmí nic říct.“
„Cože? Kde mají důkazy? Vždyť nemají nic, s čím by ho k tomuto případu konfrontovali!“ křičel Leander do telefonu.
To bylo poprvé, kdy jej Lindsay viděla tak rozladěného.
Když hovor ukončil, opět měl potřebu do něčeho praštit.
„Co se stalo?“
„Thomas, ten muž, kterého jsi viděla ve zprávách... Už nějakou dobu za tebou zametal stopy. Jenomže včera v noci-“
„Cože?!“ vyhrkla Lindsay.
„O tvém alter egu by se dalo říct, že je génius, to nepopírám, ale zároveň je docela... zbrklé a ne zrovna pořádkumilovné.“
„Jak dlouho tohle trvá? Jak dlouho jsi mě stalkoval?“
„Dlouho.“
„Buď trochu konkrétnější, ano?“
Leander se chystal k odpovědi, no vtom se mu rozezvonil mobil.
Se znepokojeným výrazem hovor přijal.
„Tak, nějaké novinky?“
„Co prosím?“
„Jak se to mohlo stát? Kde by k sakru mohli sehnat důkazy? Kde by on mohl sehnat důkazy?“
„Dostaň ho odtamtud. Rychle. Policie a hlavně veřejnost se nesmí nikdy dozvědět tu pravdu.“
Lindsay se mezi obočím prohloubila rýha, jak se mračila.
Byla až příliš zvědavá, co se děje, zároveň však nevěděla, jestli se má bát či radovat z Leanderova vzteku.
„Říkala jsi, že chceš vidět Diega, nemýlím se?“
Pohlédl na ni s povytaženým obočím.
Lindsay, nejistá z toho, co má Leander v plánu, souhlasně kývla hlavou.
„Skvěle. V tom případě jedeš hned teď se mnou.“