OSTNY MODRÉ RŮŽE

19-„Diego,"

Přestože stále cítila jeho parfém, nebo si to alespoň namlouvala, Leander byl pryč.
A podle všeho se nechystal vrátit, což v Lindsay zanechalo pocit prázdnoty.
Takové prázdnoty, na jejíž popis nenalézala ta vhodná slova.
Bylo to, jako by ztratila něco, co nikdy neměla, co nesnášela a zároveň si bez toho neuměla představit život, protože si to oblíbila.
Bylo to, jako by toužila po něčem, co nemohla mít a musela žít s vědomím, že to pravděpodobně bude mít někdo jiný.
Byla zmatená.
Nebyla si jistá svými city k Leanderovi, nebyla si jistá, zda pořád miluje Diega tak moc jako když mu říkala své ano, nebyla si jistá vůbec ničím.
Toho, co se za poslední měsíc stalo, však nelitovala.
Vlastně cítila vděk.
Odstřihla se od svého okolí a dostala příležitost nemuset skrývat své tajemství. Poznala, že i lidé s všelijakými psychickými poruchami můžou mít svou světlou stránku a přátele, kteří je nebudou soudit, protože si uvědomují, jak náročné je nemít se pod kontrolou.
A pak, pak zaslechla zvuk jiného přijíždějícího auta.
Diego.
Tmavě šedý bavorák se k ní blížil rychlostí, za niž by řidič rozhodně byl pokutován v případě, že by byl chycen policií.
Zastavilo jen pár metrů od ní, načež z auta vyběhl vysoký světlovlasý muž.
Běžel přímo k ní.
A ona se ani nepohla.
Zůstala stát na místě jako přimrazená.
Přitom věděla, že kdyby jí naproti běžel jiný muž, muž, jehož vlasy měly barvu havraního peří a výrazné oči dodávaly jeho ostře řezanému obličeji sexy exotický vzhled, vydala by se mu naproti.
Tak by to být rozhodně nemělo, bylo to špatně a Lindsay to věděla, no stejně s tím neudělala nic.
Dokud k ní Diego nedoběhl a nesevřel ji ve svém obětí, div ji nerozmáčl, nečinně stála na místě.
„Myslel jsem, že jsi mrtvá.“ zašeptal. „Bože, jak já jsem vděčný, že tomu tak není.“
Přitiskl své rty na ty její ve snaze prohloubit tento dotyk v dlouhý polibek.
Na Lindsay to ale bylo všechno až příliš rychlé.
Ještě pár hodin nazpátek žila se pomalu smiřovala s tím, že už svého snoubence možná nikdy neuvidí a najednou byl u ní, objímal a líbal ji.
„Zlato, jsi v pořádku? Co se stalo? A kde jsi byla? Kdo tě to unesl? Ublížil ti? Lindsay, no tak, mluv se mnou!“
„Jsem v pořádku.“ přikývla s úsměvem, který v sobě však moc upřímnosti nedržel. „Jsem jen... Unavená.“
„Musíš mi všechno říct, ano? Všechno, chci slyšet každý detail, aby ti, kteří ti tohle, kteří nám tohle provedli, draze za své nezákonitosti zaplatili!“
„Dnes ne.“ hlesla prosebně. „Prosím, Diego, dej mi čas. Potřebuji, potřebuji čas.“
„Ale,“ naléhal. „Lindsay, já vím, že to pro tebe není snadné, ale musime jet rovnou na policii. Tam už jsou na to nasazeni ti správní lidé, kteří ve spolupráci s těmi mými udělají všechno pro to, aby ty grázly dopadli. Ode dnešního rána si všichni mysleli, že tě zabil jeden zmetek jménem Thomas Sampson, ale pak mi došla ta zpráva, že jestli tě chci vidět, musím okamžitě sám přijet sem...“
„A jsi tady sám?“
„Ne, samozřejmě, že ne.“ odfrkl si. „Mí lidé jsou jen kousek za mnou a v momentě, kdy bych jim dal své znamení, by byli plně k dispozici. Byl bych hlupák, kdybych přijel sám.“
Na to Lindsay nic neřekla.
Byla si však vědoma, že se tak zachoval primárně kvůli svému strachu. Strachu o sebe.
„Tak povíš mi, kdo tě unesl? A kde tě držel a-,“
„Diego,“ zastavila jej, přičemž se mu dlouze zadívala do očí. „Prosím. Já nemůžu, ne teď.“
A tak znovu skončila v jeho objetí.
Ještě tři, možná čtyři týdny zpět by za to byla nejvděčnější na světě, bylo to totiž to jediné, co si přála.
Jenomže to se změnilo.
Ona se změnila.
„Odvezu tě domů, do bezpečí, kde ti nikdo neublíží.“
Ta směsice pocitů, jež projela celým jejím tělem se nedala považovat za příliš pozitivní.
Představa domova, kde byla jen ona a Diego jí připadala prázdná.
Oblíbila si své nové kamarádky, zvykla si na Meghanin otrávený výraz a dokonce i na Damienovu nonstop nasupenou grimasu.
A hlavně, hlavně tam nebude nikdo, kdo do ní bude neustále rýt, otravovat ji, provokovat, dělat si z ní srandu a smát se nad jejím výbuchem vzteku.
Diego to nikdy nedělal.
Byl v těchto ohledech - krom občasných vtipů a nočních hrátek - až příliš slušný, jak by kdysi Lindsay řekla. Nyní by použila spíše výraz upjatý.
Tušila, vlastně si byla docela jistá, že ty Diegovy vtipy, kterým se dřív tak smála, by jí nyní už vtipné nepřipadaly.
Měsíc, povzdechla si v duchu. Něco málo přes jeden měsíc a obrátilo mi to život vzhůru nohama. Změnilo to všechno.
Nakonec přece jenom nasedla do auta se slibem, že hned následující den ji Diego vezme na policejní stanici, kde vyloží všechno, co se za posledních pět týdnů stalo.
V autě, až na pár občasných konverzací, jež vždy začal Diegk, přetrvávalo ticho.
Lindsay neměla náladu komunikovat, byla až příliš ponořená do svých myšlenek.

„Máš hlad? Můžu něco uvařit nebo objednat, to bude rychlejší.“ navrhl, když za ní zavřel dveře jejich bytu.
„Ne.“ řekla, přestože to pravda nebyla.
Hlad měla, ale chuť k jídlu ne.
„Opravdu? Můžeš si usmyslet cokoli, slibuju, že to seženu.“
„Děkuji.“ usmála se nuceně. „Ale půjdu si lehnout.“
„Lindsay, no tak, počkej.“
„Prosím, Diego, nenuť mě o tom mluvit teď. Jsem vyčerpaná.“
„Máš alespoň ponětí, kdo tě unesl? Co ti ti lidé prováděli? Kde tě drželi, prosím, Lindsay, řekni mi aspoň něco. Přes měsíc jsi mi zmizela ze života a já už přestával věřit, že tě ještě někdy uvidím.
Jsme manželé, je naprosto přirozené, že o tebe mám starost a chci, aby všichni, kteří ti ublížili, byli potrestáni tak, jak zákon káže.
Miluju tě, Lindsay a nedovolím, aby,“
„Dost bylo mluvení.“ vydechla Lindsay.
Spojila jejich rty, přitahujíc si k sobě Diega ještě blíž.
Nebránil se.
Samozřejmě, že se nebránil a začal velice rychle spolupracovat.
Netrvalo dlouho a oba byli v ložnici - pouze ve spodním prádle.
Jeden druhého zahrnovali polibky, které už nebyly tak něžné jako zpočátku.
Stále mezi nima byla vášeň - i z Lindsayiny strany.
Stále ji Diego fyzicky přitahoval a vzrušoval.
Stále jí na něm neskonale záleželo.
Ty city k němu nevyprchaly.
Utlumily se, vzrostly k jinému muži, ale pro Diega pořád měla značnou slabost.
Tři roky vzpomínek nemohlo jen tak zmizet.
Když už na sobě ani jeden neměli spodní prádlo, Diego položil Lindsay na postel. Svými polibky se dostal od jejího krku k břichu a pokračoval stále níž.
Zastavil se až tehdy, kdy si byl jistý, že Lindsay přináší to největší potěšení.
Jeho jméno však z jejích úst nevypadlo, jako tomu dříve bývalo.
Bez pochyb, tuto chvíli si neskutečně užívala, ale ať chtěla sebevíc, nemohla se zbavit pocitu, že by si přála, aby v Diegově pozici byl Leander.
No naštěstí byla příliš zaneprázdněná, aby se spustily výčitky jejího svědomí.
Vzdychala si každém pohybu Diegova jazyka.
Pět týdnů bylo za poslední tři roky nejdéle, co žádný sexuální styk neměla. Ona i Diego byli stále ve skvělé kondici, mladí lidé s větší potřebou uspokojit se, než lidé ještě mladší či starší.
Zapadli do sebe skvěle, ostatně to byl jeden z důvodů, díky kterému jejich vztah tak prosperoval, důvod, proč jej Lindsay od sebe neodehnala jako své předchozí partnery - ne že by příliš mužům dala vůbec šanci.
Kvůli své poruše byla vůči vztahům uzavřená.
Bála se, že by jim mohla - v tom lepším případě - ublížit.
U Diega tyto obavy přetrvávaly, avšak ani přesto se od něj nedokázala držet dál.
Jakoby je něco, možná snad nějaká vyšší síla, sváděla stále k sobě.
Poté, co Lindsay vyšlo z úst vzdechnutí hlasitější než všechna předchozí, Diego se celým svým tělem přesunul nad ni.
„Jsi si jistá?“ zeptal se, upřeně hledě do jejích očí.
Souhlasně kývla hlavou.
Chtěla to.
Ale chtěla jeho? Chtěla svého ne-manžela?
„Mysli jen na mě.“ šeptal jí do ucha a pomalu přitom přirážel.
Postupně své tempo zrychloval. „Na nikoho jiného.“
Normálně by to byla slova, která by Lindsay vzrušila ještě víc.
Ale tak tomu tentokrát nebylo.
Ne.
V moment, kdy vrcholila, přestala přemýšlet. Přestala logicky uvažovat.
„Leandre,“

*****
Další kapitola vyjde až v pátek :(
Chápu, že zrovna při takovém ukončení je to ode mě prasárna, ale bohužel XD

V srpnu jsem oficiálně překročila práh dospělosti, nastoupila jsem do maturitního ročníku, na podzim mě čeká certifikát z angličtiny (který si samozřejmě musím oddřít já, nikdo mi to nedá jen tak XD),
do Vánoc bych taky ráda udělala řidičák a s prvním i druhým bodem souvisí další podbody, o nichž asi ani nechci vědět předem...

Psaní je pro mě především hobby, za které jsem doposud nedostala ani korunu - přestože jsem tím strávila už stovky hodin (za posledních 14 měsíců to bylo přes 475 hodin) - a i když mám rozhodně v plánu pokračovat, nemůžu tím (zatím!) trávit tolik času jako dříve.

Takže v pátek!❤️
Moc děkuju za Vaši podporu🥰

adelakubicova