OSTNY MODRÉ RŮŽE

14-„Zahřeju tě, krásko, zima ti nebude."

Když Lindsay procházela kolem obtloustlého plešatého muže, schválně zakopla a na jeho košili se dostala žlutavá tekutina.
„Strašně se omlouvám, jsem taková nešika!" vyjekla, tváříc se nepopsatelně tragicky.
Jelikož však Lindsay byla vyšší než Merrick, šampaňským měl politou téměř celou košili.
„No, co se dá dělat. Buď mi to v čistírně dají do pořádku nebo..." začal chechtavě, očividně již s jistým procentem alkoholu v krvi. „Jo, dají mi to tam do pořádku."
„Ještě jednou se moc omlouvám, kdybych byla opatrnější," povzdechla si. „Jsem Lindsay."
Ač se jí příčil jakýkoli přímý fyzický kontakt s ním, podala mu ruku, již neobdařil stisknutím ale polibkem - až příliš dlouhým.
„Merrick Jones." představil se. „Rád tě poznávám, krásko."
„Co vás sem přivádí?"
„Jsem příliš mladý na to, abych trávil večery doma. A sám." smál se.
Lindsay v tom neviděla ani kapku vtipu, avšak k úsměvu se přemohla.
„A proč jsi tady ty? Taková prdelka určitě nemá o nabíječe nouzi."
Kdyby do sebe Lindsay nekopla velkého panáka whisky, který jí číšník konečně donesl, nejspíš by už měl její prsty vyražené na svých tvářích.
Byl jí odporný.
Hnusil se jí celou svou bytostí a to s ním strávila sotva chvilku.
„Potřebovala jsem nějaké povyražení." vypadlo z ní nakonec.
„To jsi u správného muže."
Lindsay zaznamenala, že jí nestydatě hledí do výstřihu.
Nervózně klepal prsty do stolu - očividně ze sexuální frustrace.
„Mám tady limuzínu." nadnesl s povytaženým obočím.
„Hm," zamrmlala. „Já taky. A něco mi říká, že ta moje je vhodnější."
Samozřejmě, že nalákat jej do Leanderovy limuzíny jí připadalo vhodnější a bezpečnější než vlézt rovnou do jámy lvové.
Už tak se musela spoléhat na to, že ji Leander nepodrazí, protože kdyby ano...
Vlastně ne.
Nechtěla vědět, co by se v takovém případě stalo.
„Nebo prostě můžeme prozkoušet obě." navrhl a olízl si horní ret.
„Jistě."
Nato vykročila ven vchodem, jímž spolu s Leandrem, kterého očima zběsile vyhledávala, avšak nikde jej nespatřila, vešli.
Slyšela za sebou Merrickovy kroky, slyšela jeho funění a dokonce cítila i jeho pohled na svém zadku.
On byl nadržený.
Ona byla v neskutečném stresu, krví jí koloval adrenalin a myslí se jí honily hrůzné vidiny toho, co nastane, pokud Leander nezakročí.
On byl vědomým predátorem a pedofilem.
Ona byla studentkou psychologie s velice temným tajemstvím, s traumatem tak brutálním, že jí nadobro změnilo život.
Když už mířili k parkovišti nacházejícímu se jen pár desítek metrů od vily, zastavila se.
Nebyl to pouze Merrick Asswipe, kdo ji následoval. Jen kousek za ním šli další dva muži, s největší pravděpodobností ochránci jeho neohrabaného zadku.
„Ehm," upozornila na sebe, věnujíc nepříjemný pohled oběma mužům.
Ani jeden z nich si to ale nebral osobně.
„Doufala jsem v trochu soukromí." procedila mezi zuby směrem k Merrickovi.
„O, jistě, pánové," odchrčel se, posílaje je náznakem ruky pryč.
Protože co by se mu asi tak mohlo stát s tak křehkou dívkou?
Na jeho povel se odebrali zpátky ke vchodu vily, kde zůstali nečinně postávat s rukama v kapsách.
Pokračovali v cestě k limuzíně.
Lindsayina nervozita vystřelila ještě výš.
Leander jí svůj plán neřekl, z čehož Lindsay usoudila, že nejspíš ani žádný neměl a hodlal improvizovat.
Poslal za Merrickem, aby odvedla jeho pozornost s tím, že on už se postará o zbytek.
Jenomže jak?
Nezmínil se jí, kde ho má zaměstnat.
Nezmínil se jí, zda ho může někam odvést.
Prostě ji za ním jen poslal.
Lindsay ve chvíli, kdy byla s Merrickem uvnitř, nepřipadalo jako špatný nápad odvést jej k Leanderově limuzíně a získat Leandrovi příležitost hodit mu něco do pití, které nechal na stole, nebo se vloupat do jeho auta bez obav, že jej při tom Merrick přichytí.
Nepředpokládala, že by Leandrovi bylo k něčemu hrabat se ve svém autě.
Otázkou však zůstávalo, jak dlouho zvládne Lindsay bavit Merricka, aniž by došlo k tomu, z čeho se jí zvedal žaludek. Merrick byl přesně ten typ muže, s nímž by ani za nic sex mít nechtěla.
A určitě nebyla jediná.
Když se začala rozhlížet okolo, modlíc se, aby Leander odněkud vylezl, Merricka to znepokojilo.
„Má se k nám snad ještě někdo přidat? Problém s tím nemám, pokud to bude dívka."
„Dívka?" opáčila Lindsay a otočila se k němu, doufajíc, že tak pro sebe získá alespoň nějaký čas.
Byli už jen pár metrů od parkoviště, kde bylo úplně prázdno.
Možná bylo hloupé sem Merricka vést, napadlo ji. Možná jsem s ním raději měla zůstat uvnitř vily - mezi lidmi.
Postupně litovala svého rozhodnutí víc a víc.
Jakmile se k ní Merrick přiblížil, na těle jí naskočila husí kůže.
Připadala si jako malé kotě oproti obrovské šelmě.
Jo, asi to bylo hloupé, vyčítala si. Jenomže co jiného jsem měla dělat? Snažila jsem se získat pro Leandra tu nejlepší příležitost a sama jsem se kvůli tomu dostala do situace, ze které nevím, jak ven.
Ale jak je sakra možné, že jsem jeho spokojenost upřednostnila před svým bezpečím?!
Do prdele.
Co mám teď kurva dělat?
„Zvládl bych obstarat vás obě."
Zase udělal krok k ní.
Lindsay nervózně polkla.
Snažila se svou nervozitu zamaskovat, ale byla si jistá, že on ji zaznamenal.
„Jak že jsi říkala, že se jmenuješ?"
„Lindsay."
„Lindsay." zopakoval slastně.
Stáli od sebe jen malý kousek.
„Už jsme skoro na místě." vypadlo z ní, otočila se a rychlým krokem se vydala k Leandrově limuzíně.
Napadlo ji utéct, samozřejmě, že tuto možnost zvážila, ale co když měl u sebe zbraň?
Dost silně pochybovala, že by váhal ji použít.
Ne. Ne, musím se jej zbavit jiným způsobem.
Do čeho jsem se namočila, z toho se musím dostat.
Dělám to tak přece už roky.
Starám se o své problémy sama.

Ve chvíli, kdy se ocitli u Leandrovy limuzíny, zaslechla, jak si Merrick rozepíná kalhoty.
Celou její myslí se rozezněl ohlušující alarm.
Myšlenka na přicházející zážitek ji roztřástla. Lindsay se začala klepat.
Byla sama.
Byla zase sama.
Nikdo, kdo by ji zachránil.
Nikdo, kdo by jí pomohl.
Jen ona.
Ona a nebezpečí.
Pomalu se k němu otočila čelem, přičemž spatřila, že k opasku skutečně má připevněné pouzdro a v ní zbraň.
Div se nepropadla do pekla za to množství sprostých nadávek, jež v duchu tolikrát zopakovala.
„Zahřeju tě, krásko, zima ti nebude." usmál se.
„Jen mi řekni, máš to ráda pomalu nebo rychle? Já osobně preferuji obojí, i když, musím se přiznat, že u dívek spíše pomalu."
„Jak mladých dívek?" zašeptala Lindsay.
Srdce jí bušilo tak hlasitě, že si byla jistá, že to Merrick musel také slyšet.
Merrickův odporný úsměv se rozšířil ještě víc.
„No, řekněme těch, které ještě nejsou dost vyvinuté na to, aby mohli přivést na svět potomka."
Lindsay se udělalo zle.
Fyzicky zle.
„Takové totiž křičí nejvíc. A není pro mě nic uspokojivějšího než jejich křik."
Tohle už bylo naprosto za hranicemi.
Už nedokázala nic předstírat.
„Protože právě tehdy vrcholím."
To byla pro Lindsay ta úplně poslední kapka.
To bylo to, co v ní zlomilo kontrolu.
„Problém je v tom," povzdechla si, zkrakujíc vzdálenost mezi nimi na jen několik centimetrů: „že já zase tak hlučná nejsem."
V tytéž moment sáhla pro Merrickovu zbraň, hbitým pohybem ji vytáhla z pouzdra a přiložila mu její hlaveň pod bradu.
„A ty taky nebudeš křičet, nebo to bude ta poslední věc, kterou ve svém životě uděláš."
„Děvko," zasyčel.
„Už jsem byla nazývána hůř." kývla hlavou na stranu.
„Co jsi zač? Kdo tě poslal?"
„Slyšela jsem drb. Doneslo se mi, že provozuješ jistý business bez hranic a ohledu na věk, nebo bych snad raději měla říct se zaměřením na konkrétní věkovou kategorii?"
Merrick držel své malé úzké rty sevřené, z jeho výrazu však byla odpověď jasná.
„Kolik jsi toho natropila ty, hm? Nepředpokládám, že jsi oběť a jako obyčejný člověk by ses sem nikdy nedostala. V čem jedeš ty? Drogy? Prostituce?"
Lindsay spěšně přejela pohledem celé parkoviště.
Nebylo zde živé duše.
Špatně pro něj. Hodně špatně pro něj.
Opodál se rozprostíralo slabě osvícené husté stromořadí.
Perfektní.
„Jak dlouho už na tebe planeta plýtvá svým kyslíkem?"
„Cože?"
Lindsay si povzdechla.
„Kolik ti je let?"
„Šedesát."
„No, vypadáš rozhodně na víc."
Plešatý muž si odfrkl.
„Krávo jedna zasraná, za tohle budeš platit,"
„Platila jsem předem. Teď už jen beru drobné nazpátek."
„Nezabiješ mě. Tu tvou nevinnost jsem ti viděl v očích hned."
Tentokrát to byla Lindsay, kdo se pobaveně uchechtl.
„Zvláštní, protože moje nevinnost je právě to, co tě přivedlo až sem."
Nato jej kolenem kopla do rozkroku.
Merrick se předklonol, z úst se mu vydralo bolestné heknutí.
Lindsay se k němu musela sklonit, aby si byla jistá, že zřetelně uslyší každé její slovo.
„Právě teď buď půjdeš tamhle k tomu lesu nebo si necháš svým mozkem prohnat kulku."
Merrick zlostně zavrčel.
„A když jsem řekla mozkem, myslela jsem tím, který máš mezi nohama. Leander se sice zmínil, že nejsi zrovna obdařen, ale neboj se, zblízka bych se určitě strefila."
„Mám peníze." vydral ze sebe zoufale.
„Jdi." poručila mu Lindsay a pistolí jej dloubla do zad.
„Prosím."
Lindsay ho ignorovala.
Ignorovala všechno.
A na tom jediném záleželo.
Stejně jako šelma vydávající se na lov s jasným cílem - získat pro sebe potravu a to za každou cenu, i Lindsay měla svůj cíl.
Doslova mířila do terče.
„Leander Dankworth je psychopat. Lže, manipuluje a vraždí."
„Sklapni."
„Nemůžeš mě dovést jemu." škemral.
„Nepamatuji se, že bych žádala o svolení."
„Jestli mě předáš Leandrovi, učiní to z tebe vraha."
A tato slova mladou vražedkyni vskutku pobavila.

****
Děkuju za první 1 000 přečtení💖😍

Moc si Vaší úžasné odezvy vážím🥰

adelakubicova